Nepřítel má také hlasovací právo.“ Američtí armádní velitelé tuhle větu používají opravdu rádi. Generál James Mattis ji opakoval tak často, že mu občas připisovali její autorství. Ve skutečnosti se jedná o střípek moudrosti, jež se datuje zpět až k čínskému vojenskému stratégovi Sun c’, který také radil, že „člověk má znát svého nepřítele“. A právě to dobře vystihuje základní pochybení postupu Donalda Trumpa vzhledem k Íránu.
Bývalý britský velvyslanec ve Washingtonu Kim Darroch napsal v důvěrných (a letos v létě prozrazených) depeších z roku 2018 něco, co bylo většině pozorovatelů dávno zřejmé: Trump vypověděl nukleární dohodu s Íránem především proto, že to byla „Obamova dohoda“, a příliš nepřemýšlel o následujících krocích. Darroch také poznamenal, že se od Trumpova kroku snažil částečně distancovat i americký ministr zahraničí Mike Pompeo a v osobních rozhovorech o něm hovořil jako o „prezidentově rozhodnutí“. Ale i když ke kroku došlo s ohledem na domácí americkou politiku, má závažné geopolitické důsledky.
Jestřáb jestřábům
Strategie Trumpovy administrativy podle všeho spočívá ve snaze vyvíjet stále silnější tlak na Írán, donutit ostatní země, aby se řídily jednostrannými americkými sankcemi a sázet na to, že Írán kapituluje. Smysl nátlaku ale nebyl nikdy přesně definován, takže se zdá, že vláda se snaží Íránce dusit.
Teherán reagoval zpočátku uměřeně. Jednoduše se pokoušel Spojené státy obejít, nadále se smlouvou řídil a snažil se obchodovat s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
