O traumatu se sarkasmem
Proč je aristokrat Patrick Melrose nejvýmluvnější závislák v historii
Když Edwardu St Aubynovi (1960) vycházela v letech 1992–1994 volná trilogie sestávající ze svazků Na tom nesejde,Špatné zprávy a Trocha naděje, příliš pozornosti nevzbudila. Britské próze tehdy dominovala skotská a irská tvorba z vyloučených lokalit a plná slangu – a prostředí anglických vyšších kruhů, do něhož je autorův debut zasazen, se v tomto srovnání zdálo triviální. Ohlas přišel až roku 2006, kdy byl čtvrtý díl Mateřské mléko nominován na Bookerovu cenu. Další vlna zájmu se zvedla poté, co se z projektu v roce 2012 stala s titulem Konečně pentalogie – a loni pak vše završila ceněná televizní minisérie, která byla podle všech pěti knih natočena s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli.
Česky se tak úvodní trilogie nazvaná podle hlavního hrdiny Patrick Melrose I objevuje se zpožděním a možná i sázkou na televizní slávu. Zároveň však ve chvíli, kdy větší citlivost k nevysloveným traumatům vynesla do popředí i formativní léta a s nimi téma pohlavního zneužívání v dětství. Reflektují ho hlavně současné americké romány – a Patrick Melrose, který se potýká s následky zneužívání i závislostmi, má přiznanou autobiografičností blízko třeba k Parchantovi z Jižní Karolíny od Dorothy Allison, jenž zachycuje svět bílé chudiny na jihu Spojených států. Ovšem se dvěma podstatnými rozdíly.
U aristokratů (podvědomě) podobné excesy nečekáme, a tím méně to, čeho si kritika cení nejvíc: spojení osobního utrpení se společenskou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
