Vysokou školu se mnou studoval Jára Cimrman. Konstatování sice zní jako typická cimrmanovská fabrikace, kdy fiktivní slavný Čech, z nějž „tryskaly mohutné erupce objevů z oblasti fyziky, chemie, botaniky, astronomie, pedagogiky a na ně pak dopadala sprška soch, obrazů, divadelních her, básní, referátů a slavných kondolenčních listů“, taky jen tak mimochodem bádal s Albertem Einsteinem. Je to ale pravda. Cimrman se mnou sice neseděl v jedné škamně, ale přítomný byl intenzivně.
Na konci devadesátých let se na pražské koleji Hvězda totiž ubytovala generace, jejíž intelektuálněji zaměřená část na repertoáru Divadla Járy Cimrmana vyrostla. Sice soubor nezažila naživo v poslední dekádě komunismu, kdy se upevnil jeho kult, ale v pubertě po revoluci, kdy byl Cimrman silně in a my, roztroušeni po republice, jsme poslouchali a sledovali záznamy her. Ty nejvíce ikonické repliky pronikly do běžného jazyka a fungovaly v každodenních situacích jako vtipné, spiklenecké zkratky a poznámky. Prostě se vědělo, že „nejhorší ze všeho jsou trpaslíci“.
V tváři měl něco z Bustera Keatona.
Řada replik – včetně té o trpaslících – přitom patřila Jaroslavu Weigelovi, který minulý týden zemřel. Ze souboru tak ubyla osobnost, jež možná nejvíc – i když nenápadně – ladila s cimrmanovskou poetikou.
Weigel, povoláním grafik a malíř, přišel do Divadla Járy Cimrmana v roce 1970. Přivedl jej tehdy Ladislav Smoljak. S ním se Weigel znal z redakce Mladého světa, kde…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
