65_jeden den

Je brzy ráno. Většina lidí ještě spí, my s kamarádkou už ale vstáváme a rychle balíme batohy. Svačina, pití, pláštěnka, mobil… Snad je to všechno. Tak ještě nasnídat, obout, slamák na hlavu a do auta.

Po cestě k vinařství se konečně probouzíme k životu. Stromy už vystřídaly domy, úzká asfaltka rušnou silnici. Kodrcáme se vzhůru do kopce a za pár minut jsme na místě.

Reklama
Reklama

Auto nás přiváží k hlavní budově, odkud pak pěšky vyrážíme do vinohradu. Zdálky vidíme modrý batoh třetího brigádníka Ondry, ležící u cesty. Dnes je tu o něco dřív, přitom jezdí na kole z mnohem větší dálky. Kdy ten musel vstávat, si radši ani nepředstavujeme.

Odkládáme batohy na zem a s rukama v bok obhlížíme vinohrad. Tak, kde jsme to včera skončily? Před námi se do kopce rozbíhají řádky. Nezdají se tak dlouhé. ALE JSOU! Pochopily jsme to hned první den – po třech hodinách otrhávání zálistků jsme zjistily, že máme za sebou teprve půlku a že konec je příšerně daleko. Naše představy o lehce vydělaných penězích tak okamžitě ztroskotaly.

Pohled na probouzející se okolí je ale jedna z věcí, kvůli které stojí za to být tu včas. Všude, kam dohlédneme, jsou vinohrady, pole nebo divoká příroda. Na obzoru se zvedá Pálava a pod ní leží jezera. V tuto dobu nejsou nikde žádná auta ani lidé. Kromě štěbetajících ptáků je tu blahodárné ticho. Opravdu nejkrásnější část dne v nejkrásnější části země.

Je 6.00 a jde se na to. Kamarádka si bere pravou stranu řádku, já levou a obě se pouštíme do trhání. Během práce si povídáme: rozebíráme všechno možné – školu, knížky, filmy, Pána prstenů… Kolem nás taky občas proběhne zajíc, v jednu chvíli se dokonce ukáže i srnka! Je tak blízko, že napětím skoro nedýcháme. Netrvá to však ani pár vteřin a je pryč. Do konce dne nás pak už navštěvují jen myši vylézající z děr kolem a hmyzáci ukrytí mezi listy.

Aniž si to uvědomujeme, práce nám jde rychle od ruky. Snažíme se toho stihnout co nejvíc, než začne velké vedro. A když udeří, chodíme se napít, nasvačit a chvíli vydechnout…

Po pauze se vracíme tam, kde jsme skončily a jedeme dál. Proč to slunce musí tolik pálit? Máme pocit, že se pomalu rozpouštíme. Postupujeme jak šneci a už ani nemáme sílu mluvit. Snažíme se nabudit písničkami. Jedna, druhá, třetí… a playlist je skoro prázdný. Zatímco se smažíme horkem, pomalu nám docházejí nápady na rozptýlení. Konečně propukáme v jásot – už vidíme konec řádku! Není to fata morgana? Není! Za chvíli se setkáváme s Ondrou, který odtamtud začínal, a je hotovo. Vážně bezva pocit.

Zbývá jen asi hodina, než budeme končit. Ze zkušenosti víme, že za tu dobu se toho moc stihnout nedá… Přesto načínáme další řádek. Nebudeme tu přece vysedávat, když je toho zapotřebí ještě tolik udělat!

Poslední minuty před dvanáctou jsou nejhorší. Všechno se děsně vleče. Ani myši nevylézají. Úplně je chápeme.

Konečně vidím na hodinkách osvobozujících 12.00. Necháváme práce, unaveně zvedáme batohy a vracíme se k budově. Tam se loučíme s Ondrou, ten nasedá na kolo a odjíždí. Taky by se nám teď hodilo kolo… Tři kilometry cesty zpátky by nám utekly rychleji. Ale co, my aspoň ráno můžeme jet autem.

Naposledy kontrolujeme, jestli jsme u cesty nic nezapomněly. S rukama v kapsách, slamáky na hlavách a v rytmu Stayin’ Alive od Bee Gees vyrážíme domů. Náš zpěv je slyšet na míle daleko, což je nám fuk – přežily jsme další den! Jako další písničku si tematicky pouštíme Celebration.

Letošní ročník ryzlinku a pálavy bude díky našemu opečovávání špičkový. I když… my to neposoudíme. Víno zatím nepijeme.

Matylda Střelcová,15 let

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte