Česko je zvláštní země. Známý americký profesor ekonomie a expert na korupci Robert Klitgaard o nás před pár lety při návštěvě Prahy prohlásil, že máme možnosti Norska, jenže vyspělost politiky je zde na úrovni Senegalu. Může to znít jako nadsázka, ale pozitivním faktem je, že v každodenním životě se v mnohém skandinávským zemím přibližujeme. Můj finský postdoktorální student Matti říká, že životní úrovní sice ještě Praha nemůže konkurovat Helsinkám, ale v poměru výkonu k ceně severské země v mnohém předčíme. A nejde jen o notoricky známé pivo a jídlo v restauracích, ale i o hromadnou dopravu, zdravotní péči, vysoké školství, vědu a také třeba vstřícnost a efektivitu na místních úřadech. Lidé hlasují nohama a náš akademický ústav je dnes plný cizinců, z nichž mnozí přicházejí ze Západu, a žije se jim zde dobře.
Jakmile se tu ale naši západoevropští kolegové trochu rozkoukají, začnou se s údivem ptát, jak může prosperovat země, kde si premiér plete stát se svojí firmou a prezident používá ústavu místo toaletního papíru. Po čase pochopí, že mnohé věci u nás fungují uspokojivě ne proto, ale přesto, že jsme si do vrcholných pozic zvolili tyto politiky. Co ale nepochopí, je proč. Proč má národ, který se za posledních třicet let obdivuhodně postavil ekonomicky na nohy, tak zoufalý nedostatek sebedůvěry, že se dobrovolně pokouší spáchat politickou sebevraždu? Cizinci pracující v Praze si užívají kvalitní a cenově dostupné služby, ale nevidí už statisíce lidí v exekucích a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
