Vlasatci, máničky a hippies

Sjeli se – neohlášeni, a proto nikým nečekáni – v jednu květnovou neděli do Prahy. Nebylo jich mnoho, jen pár desítek, zato mnozí z nich vážili pěkný kus cesty. Přijeli z Ostravy, Olomouce, Brna, dokonce i z Košic. Českoslovenští hippies,“ informuje v červnu roku 1968 populární časopis Svět v obrazech o jednom setkání na Staroměstském náměstí. Článek doprovázejí fotografie dlouhovlasých mladých mužů a žen v květovaných košilích a reportér časopisu dále popisuje, jak se tito mladí lidé bez ostychu navzájem líbají, hrají na kytary a rozdávají kolemjdoucím květiny. „Jeden z nejvlasatějších a nejvousatějších příslušníků této ne-organizace povstal. Měl přes sebe starou flanelovou deku, obličej pokreslený pastelkami a v uchu dětské chrastítko. Vytáhl kus papíru, ostatní zmlkli a on začal číst. Četl prohlášení našich hippies. Že odsuzují všechny lhostejné dospělé. Všechny ty, co žijí netečně klidným, spořádaným životem. A že oni – všichni ti, co se tam váleli po dlažbě – se chtějí obklopovat pouze krásnými obrazy, krásnými písněmi, krásnými filmy,“ píše se v dobové reportáži.

Při čtení těchto řádků člověk může propadnout dojmu, že atmosféra v Praze na konci šedesátých let měla překvapivě blízko k dění ve Spojených státech, kde květinové děti pořádaly divoké hudební festivaly, demonstrovaly proti válce ve Vietnamu a experimentovaly s psychedelickými drogami. Část mladých lidí v Československu se skutečně snažila americké vzory napodobovat, ale zdejší realita byla jiná a ze všeho…