Nejvýznamnější novozélandská prozaička a básnířka Janet Frame (1924–2004) se do širšího povědomí dostala díky režisérce Jane Campion, jež v roce 1990 zfilmovala její autobiografii Anděl u mého stolu. Citlivě zachytila první roky, dospívání i ranou dospělost autorky, která svou tvorbou vykupovala traumatické zážitky od neutěšeného dětství na ostrově po bezmála desetiletý pobyt na psychiatrii a o níž se mluvilo i v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. České literární premiéry se však dočkala až nyní, v jedné knize jí vyšla sbírka krátkých povídek nazvaná Laguna spolu s pozdější novelou Sněhuláku, Sněhuláku.
Debutová Laguna jí v sedmadvaceti nejen nastartovala kariéru, ale hlavně ji zachránila před lékaři zvažovanou lobotomií a ústavem, kde prodělala kvůli chybné diagnóze znějící schizofrenie desítky elektrošoků. Z dnešního pohledu se zdá, že šlo o mírnější formu autismu – a lyrizující, jen minimálně dějová próza uzavřené autorky je tak nepřekvapivě prodchnuta nedůvěrou ke konvenční realitě. Její excentrické postavy převážně dětí, učitelek a spisovatelek společnost vnímají jako sterilní, konformní, materialistickou a zkorumpovanou. Žijí v ustavičném napětí plném kontrastů mezi vnitřním a vnějším světem: mezi pravdou a lží, světlem a tmou, nevinností a zkušeností. Zjevné jsou tu i volně životopisné prvky, ať jde o přísnou školní výchovu, hry na pobřeží oceánu či klaustrofobii uzavřeného prostoru léčebny.
Janet Frame zachycuje vyhraněnou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
