Domácí mazlíčci dělají problémy. Vyžadují péči. Vyžadují lásku. Hrabou, skáčou, řvou, čurají na koberec, trhají koberec, chtějí si hrát. Otravují. Existuje ale jedna výjimka. Slyší na jméno Marimo a nic nepotřebuje. Není divu, že se zabydlel v obývácích neurotických obyvatel západní polokoule, zahleděných do sebe a do svého mobilu. Ani si nevšimli, že to není zvíře, ale rostlina.
Příběh ovšem začíná již roku 1898, když botanik Takija Kawakami přichází k jezeru Akan na japonském ostrově Hokkaidó. Naskytne se mu pohled na malebnou scenerii, čisté jezero s vodou průhlednou do hloubky až osm metrů. V něm se převalují hebké zelené koule. Co mu jen připomínají? Mohly by to být tenisáky, o tenise ale Kawakami nic neví. A tak spojí slova mari – míč a mo – vodní rostlina. A je z toho marimo. O sto dvacet let později je to přeloženo do češtiny jako řasokoule a stane se z toho oblíbená položka v nabídce lepších květinářství.
Marimo čili řasokoule žije v nádobce s vodou, což v praxi znamená, že tam jen tak tiše je. Dokonce i když voda začne zahnívat, protože nikdo už pár dní nebyl za světla doma, nestěžuje si a trpělivě čeká, až ji někdo ošetří. Výměna vody trvá přesně půl druhé minuty včetně cesty do koupelny a úplně stačí se zvednout, až dokoukáte třetí díl seriálu – než se spustí čtvrtý, máte lásku a péči vyřízenou.
Marimo je nenáročný a klidný. Můžete si mu dlouze stěžovat na matku nebo mu vypočítat, v čem všem jste skvělí. Tiše je, trpělivě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
