Neodolatelné kouzlo izolace
Cesta opomíjenou krajinou Krušných hor, která se dostala na seznam světových pokladů
Ranní směno: zdař Bůh!“ zvolá průvodce Tomáš Malý a skupinka turistů v černých holínkách, zelených pláštěnkách a žlutých helmách kráčí po placatých kamenech sesbíraných z okolního lesa do ústí štoly. Návštěvníci mlčí. Slyšet je jen čvachtání nohou v kalužích a kapky, které se uvolňují ze stropu chodby. Teplota klesá k sedmi stupňům, vzduch je vlhký a dokonale čerstvý. Jsme uprostřed krušnohorských smrkových porostů, na okraji osady Zlatý Kopec, kterou během silnějších zim sníh odřízne od okolního světa.
Štola nazvaná Johannes původně sloužila k odvodnění dolu, v němž se od počátku 16. století až do 19. století těžily cín, měď a železná ruda. Měří asi 250 metrů a je začátkem podzemního labyrintu chodeb a komor. „Horníci pracovali ve dvacetičlenných skupinách, směny trvaly osm hodin, chlapci tu fárali často od svých dvanácti let,“ vypráví Tomáš Malý, vystudovaný geolog. Do skal kutali jen za pomoci želízka a mlátku, během jedné směny se horník posunul o dva až tři centimetry.
Vrcholem dvouhodinové prohlídky je vstup do šedesát metrů dlouhé, dvacet metrů a místy osmnáct metrů vysoké komory. Trvalo déle než dvě stě let, než ji krušnohorští horníci vytěžili. Z obřího prostoru do všech stran, směrem do stropu i hlouběji do země vedou další chodby. „Nejkrásnější je to tady během jarního tání nebo po silných deštích, kdy pramínky vody protékají puklinami v horninách. Vypnete čelovku a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
