O české kultuře se v deníku The New York Times nepíše každý den. Respektive se o ní nepíše vůbec. Když tedy předminulý týden možná nejlepší noviny světa věnovaly půlstranu čtyřiatřicetileté sochařce ze Sušic Anně Hulačové, je to velká událost. Samozřejmě těžko předjímat věci příští. Nicméně dá se očekávat, že ji zařazení do mezinárodního kontextu rychle katapultuje tam, kde se z českého umění pohybuje díky pozornosti zahraničních médií jen o generaci starší David Černý. Tedy do středu zájmu globálního publika.
Hulačové si američtí novináři všimli na březnovém uměleckém veletrhu Art Basel v Hongkongu. Autorka sem byla zařazena do sekce Objevy pro mladé talenty, které chtějí jejich galeristé (v případě Hulačové je to žižkovská galerie Hunt Kastner) dostat na asijský trh. Kurátoři veletrhu si ji z obrovské tlačenice přihlášených jmen vybrali díky tomu, že se už předloni účastnila obdobné londýnské akce Frieze, a také proto, že jí loni na podzim uspořádala samostatnou výstavu v Paříži Nadace Louise Vuittona. Čím si zrovna ona zasluhuje takovou pozornost?
Odpověď by mohla povzbudit celou českou kulturu. Hulačová je totiž výjimečná tím, jak moc se v její tvorbě objevují témata typická pro náš prostor. I v The New York Times převyprávěli, jak jí s jejími sochami svorně pomáhá celá rodina včetně muže, otce i bratra. Hulačová se nikdy nesnažila získat výtvarné vavříny tím, že by dobývala velká města a postavila se k rodnému kraji zády, ale naopak se vždy držela v domácím…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
