Německá novinářka a spisovatelka Denise Linke žije s kombinací Aspergerova syndromu a těžké poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (ADHD). O tom, jaké to je, napsala knihu a v předvečer Mezinárodního dne autismu přijela do Česka představit její české vydání.
V minulých týdnech se v Česku o Aspergerově syndromu docela živě debatovalo. Jeden známý novinář skrze tuhle diagnózu interpretoval aktivity švédské studentky Grety Thunberg – dívka je podle něj mentálně postižená, nerozlišuje, co je podstatné, a nechá se snadno manipulovat. Zaznívají takové názory i v Německu?
Jeden podobný jsem zaregistrovala. Vyvolalo to velké pohoršení. Takový názor je pochopitelně odborně nepodložený a nepřijatelný. V klasických médiích jsem nic takového nečetla, ta jen citovala Gretina vlastní slova, jak Aspergerův syndrom ovlivnil to, co dělá. Všem bylo jasné, že každá interpretace je tady v principu špatně.
Švédská studentka projevuje ve své snaze donutit svět k akci velkou odvahu a vytrvalost. Nemůže v tom její diagnóza hrát roli?
Myslím, že hraje. Autismus vám dává schopnost prožívat věci skutečně intenzivně, hluboce vám na nich záleží. Problémy se jeví černobílé, žádné relativizování typu: možná by to mohlo být takhle, anebo taky ne. Člověk s Aspergerovým syndromem má výhodu, že neřeší, co si o něm budou myslet ostatní, prostě chce udělat to, co je potřeba.
Vy jste obě diagnózy dostala až po dvacítce. Usnadnilo by vám dětství a dospívání, kdyby se na důvody vaší odlišnosti přišlo dřív?
Myslím, že velmi. A taky by to usnadnilo spoustu věcí mojí mámě, věděla by, proč se chovám jinak, jakým situacím mě nemá vystavovat a co třeba nezvládnu. Máma to nevěděla a z toho pramenila řada náročných situací. Tak třeba, když jsem byla malá, nemohla jsem mluvit s žádnými cizími lidmi. Bylo to naprosto nemožné. Nedokázala jsem se zeptat na ulici nikoho, kolik je hodin, nemohla jsem telefonovat.
Bála jste se?
To není přesné. Bylo to téměř fyzicky nemožné. Znala jsem slova, uměla je používat, ale v situaci, kdy byl proti mně někdo cizí, jako by se ve mně vytvořila bariéra. Byla to taková blokáda v mozku, myslím, že se tomu říká selektivní mutismus. V některých situacích se prostě začnete chovat jako neverbální člověk. Trvalo mnoho let, než se to změnilo. Neustálým setkáváním s novými lidmi se ta bariéra postupně uvolnila. Dneska už dokážu telefonovat s cizími lidmi, což bývalo nejtěžší, ale nejde to vždy. Když mám špatný den a volá neznámé číslo, pořád ještě nedokážu telefon zvednout.
Máte poruchu pozornosti, ale říkáte, že se dokážete soustředit i velmi dlouho…
Hypersoustředěná jsem jen tehdy, pokud mě něco hodně zajímá. Teď zrovna studuji život a dílo J. R. R. Tolkiena, předtím to bylo mořské dno a myšlení ryb, ještě předtím středověké dějiny Evropy. V takovou chvíli jsem zcela soustředěná na to, co mě zajímá, nejím, nespím, nemyju se. Občas si po deseti hodinách studia vzpomenu, že jsem přece náruživý kuřák. Naopak je pro mě extrémně náročné udržet pozornost u čehokoli, co mě nezajímá. To byl samozřejmě zásadní problém ve škole.
Šikanovali vás tam spolužáci?
Šikanovali mě hodně a nedělejte si iluze, že se to neděje všem takovým dětem. Střídala jsem kvůli tomu školy, ale nikdy to úplně nepřestalo. V té první mě mlátili a plivali na mě, v další už to bylo lepší, to se mi jen posmívali nebo mě ignorovali. Změnilo se to až v inkluzivní škole, kam jsem přestoupila ve čtrnácti. To byl úplně jiný svět a od té doby nedám na inkluzi dopustit.
V Česku ji máme několik let, ale pořád neutuchají debaty o tom, jestli má vůbec smysl.
Nemyslete si, že v Německu je to jiné. Inkluzi na školách máme už dlouho, ale pořád se vede ta základní debata, jestli to vůbec máme dělat, jestli to nebrzdí naše zdravé děti a tak dále. Pořád dokola ty stejné argumenty lidí, kteří o tom nic nevědí. Mimochodem tohle byl vlastně důvod, proč vznikla moje kniha, která teď vyšla v češtině.
Jaké byly vaše zkušenosti s inkluzí?
Naprosto skvělé. V Německu existují běžné školy a pak školy inkluzivní, kde jsou pohromadě děti s postižením a zdravé. Podotýkám, že já jsem šla na inkluzivní školu jako zdravé dítě, neměla jsem tehdy žádnou diagnózu. A bylo to úplně něco jiného než předtím. Do školy chodily různé děti, vozíčkáři, neslyšící, děti s autismem i úplně zdravé. A všechny si pomáhaly navzájem, staraly se o sebe. To bylo základní nastavení, atmosféra té školy. Každý dělal, co uměl, a co neuměl, v tom mu pomohli druzí a on pak zase jim.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
