Většina čtenářů si nejnovějšího držitele Nobelovy ceny za literaturu, britského prozaika japonského původu Kazua Ishigura spojuje s vycizelovanou poklidnou prózou a psychologicky pečlivě propracovanými postavami, z jejichž osudů vystupuje řada morálních dilemat. Najdeme v nich konflikty starého a nového, tradice a moderních vlivů, průniky malých lidských životů s velkými dějinami. Tak je tomu v Ishigurově nejslavnějším románu Soumrak dne i v oceňovaném Malíři pomíjivého světa, příbězích stárnoucího britského majordoma, respektive japonského umělce, který se propůjčil extrémně pravicové propagandě.
Ishiguro však nepatří k autorům se sklonem zabydlet se v jednom stylu, který mu vyhovuje a čtenáři jej očekávají. Pustil se již do detektivky (Když jsme byli sirotci), dystopické sci-fi s milostnou zápletkou (Neopouštěj mě) a nejnověji v Pohřbeném obrovi pracuje s prvky fantasy. V zahraničních recenzích se v nadsázce psalo, že se Ishiguro vydává až na území J. R. R. Tolkiena. To však není zcela pravda: třiašedesátiletý spisovatel nevytváří nový svět s vlastními zákonitostmi, myšlenkovým systémem a historií, který je obydlen nadpřirozenými národy.
Kniha se jasně odehrává v raně středověké Británii, figurují v ní boje mezi Brity a Sasy, severští nájezdníci, hrady a feudálové i kláštery. Draky a obry si Ishiguro pouze vypůjčuje jako symboly, které mu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
