Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Vlasta Chramostová a její znovuzrození

Výjimečné paměti herečky, která si dokázala odpustit

15_tema01_foto Filmové studio Barrandov
Říkat pravdu, třeba proti sobě. (spalovač mrtvol, 1968)

V televizní Katovně nesmlouvavých kritiků Jana Rejžka a Vladimíra Justa nebyl nikdy čas na komplimenty. Pro herečku Vlastu Chramostovou se ale před mnoha lety – a zcela výjimečně – našel. „Jak jsme pořád čekali na velký polistopadový román, který obsáhne minulých čtyřicet let, tak on ho nenapsal žádný ustálený romanopisec, ale heroina, tragédka. Antigona Vlasta Chramostová,“ složili v roce 1999 vousatí strážci dobrého vkusu pochvalu hereččiným knižním pamětem Byl to můj osud.

Ve své době kniha vyvolala senzaci literární i společenskou. Nebylo to žádné obligátní divadelní vzpomínání na to, koho slavného herečka potkala a kdo všechno se klaněl jejímu talentu a půvabu. Nebyly to ale ani disidentské memoáry plné hrdého ohlížení se za tím, jak vznešeně dokázala překonat fakt, že jí minulý režim znemožnil dvacet let dělat svou práci. Místo toho Chramostová předložila čtenářům nesmlouvavou sondu do života ženy, která si jako málokdo v tomto státě dokázala přiznat, že přes veškerou svou statečnost zásadně selhala.

Vzpomínky totiž napsala při dodržení moralistní maximy svého oblíbeného dramatika Arthura Millera: „Říkat pravdu, třeba proti sobě.“ Nyní její kniha Byl to můj osud vychází znovu a je doplněná o zbrusu nový druhý díl, ve kterém Chramostová reflektuje své následující osudy. I o novince by se mohlo – a mělo – mluvit. Zatímco v první knize s odzbrojující upřímností reflektovala svou osobní historii, ve druhé nabízí zanedlouho dvaadevadesátiletá legenda stejně přísný pohled na závěr své profesionální kariéry, potažmo života.

Neúprosná sebereflexe

Píše se rok 1992 a Vlasta Chramostová slaví velký návrat na scénu. Za ty dvě dekády, kdy jí bolševici nedovolili hrát jinde než v pražském obýváku „bytové divadlo“, stačilo publikum na dříve oblíbenou herečku téměř zapomenout. Najednou se ale v kinech a televizi znovu dávají filmy, které kvůli jejímu angažmá ležely desetiletí v trezoru. Debut Past z roku 1950, v níž si zahrála nezlomnou válečnou odbojářku. O devět let mladší Probuzení, ve kterém excelovala coby vychovatelka teenagerů bouřících se proti společenským normám. Až přijde kocour z roku 1963, kde se objevila po boku Jana Wericha. A zejména Spalovač mrtvol. Fenomenální dílo Juraje Herze natočené těsně před invazí, v němž si zahrála hlavní ženskou roli paní Kopfrkinglové, která marně vzdoruje démonickému muži v podání Rudolfa Hrušínského.

I_obalka_R28

Ještě víc ale Chramostovou těší návrat na divadelní prkna. Národní divadlo jí chce hned po revoluci symbolicky splatit dluh ztracených let, a tak ji nejprve jmenuje čestnou členkou, pak jí nabídne zkušební spolupráci a nakonec s ní před prázdninami v roce 1992 podepisuje smlouvu na dobu neurčitou. Pro řadu herců je to životní meta: na první scéně tahle smlouva znamená, že můžete ve „zlaté kapličce“ hrát až do smrti. Chramostové je teprve pětašedesát, čili má ještě spoustu let před sebou. Jenže radost z podpisu jí vydrží jen do druhého dne. Tehdy noviny Rudé krávo kolportované po ulicích publikují v postupně zveřejňovaném seznamu agentů StB i její jméno.

Noviny mají masový náklad a mluví o nich celá země. Kdekdo si klade otázku, nakolik se jim dá věřit, není to totiž oficiální seznam, ale z ministerstva uniklý soupis na 160 tisíc jmen vydaný někdejším disidentem Petrem Cibulkou. A jsou v něm i jména, u kterých by to opravdu nikdo nečekal: seznam totiž nerozlišuje, jestli šlo o placené dlouhodobé agenty, nebo o ty, kteří sice pod nátlakem podepsali spolupráci, ale následně už s policií neměli nic společného. Zmatená je i Chramostová – nepamatuje si, že by někomu něco podepisovala. Z totality ale ví, že veřejnosti je pravda často úplně ukradená. Když český národ dokázal dvacet let bez protestů přistoupit na fakt, že jí režim nedovoluje hrát jen kvůli nesouhlasu s okupací země, proč by nemohla přijít další nespravedlnost?

01
Autor: Milan Jaroš
02
Autor: Milan Jaroš
03
Autor: Milan Jaroš
04
Autor: Milan Jaroš
05
Autor: Milan Jaroš
06
Autor: Milan Jaroš
07
Autor: Milan Jaroš
08
Autor: Milan Jaroš
09
Autor: Milan Jaroš
10
Autor: Milan Jaroš
11
Autor: Milan Jaroš
12
Autor: Milan Jaroš
13
Autor: Milan Jaroš
14
Autor: Milan Jaroš
15
Autor: Milan Jaroš
16
Autor: Milan Jaroš
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Bojí se, že kvůli opovržení znovu skončí v divadle, ve filmu, že se jí znovu zkomplikuje osobní život. V návalu endogenní deprese, kterou trpí už od šedesátých let, se rozhodne všechno ukončit. Svému muži Stanislavu Milotovi, který byl v roce 1968 kameramanem Spalovače mrtvol a po revoluci krátce pracoval jako vedoucí sekretariátu prezidenta Václava Havla, doma na papírovou čtvrtku napíše tučným písmem vzkaz: „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu a nechci!“ Z okna bytu v pátém patře ale naštěstí neskočí. Zoufalá a vyčerpaná počká na příchod manžela, který ji odveze na psychiatrii. Nechají si ji tam několik týdnů.

Při životě ji až do jara dalšího roku drží pravidelné hraní v Národním divadle, díky kterému veřejnost nepoznává, čím zrovna prochází. Milota ji po každém představení autem tajně okamžitě odváží na uzavřené psychiatrické oddělení, kde se na záchodě odlíčí, na několik dnů úplně vypne a až do další reprízy se odstřihne od okolního světa.

Ve Vlastě Chramostové se odehrává urputný, psychicky vyčerpávající boj. V hlavě se jí neustále připomíná, čím vším si musela kvůli komunistům za normalizace projít a co všechno kvůli nim obětovala. Popularitu a život prominentní hvězdy vyměnila za bezesné noci při čekání na další domovní prohlídku, nekonečné výslechy a ztrátu řady přátel, kteří se prostě jen báli mít s potížistkou něco společného. Zároveň jí z paměti vystupují zapomenuté stíny z ještě dávnější minulosti. A s nimi se rozhodne vypořádat.

 

 

 

 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
I_obalka_R28
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 40 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte