Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fokus

Najít svou hranici

Jak se žije lidem, kteří vyhazují minimum plastového odpadu

37A_jaros01
Když jablka, tak do pytlíku ze záclony. (Michaela Tomášová při nákupu v samoobsluze v Milovicích) • Autor: Milan Jaroš

Michaela Tomášová působí během nákupu v samoobsluze ve středočeských Milovicích trochu výstředně. Zatímco ostatní zákazníci si nabírají zeleninu a pečivo do mnoha igelitových sáčků, tmavovlasá mladá žena vkládá jablka do pytlíku ušitého ze starých záclon, který si donesla z domova. Po chvíli pokračuje k pultu s lahůdkami, kde si zrovna starší pán nechává zabalit kus masa do plastové fólie. Tomášová opět vytahuje vlastní krabičku a prosí ženu za pultem, aby jí do ní odkrojila kus šunky. Prodavačka neprotestuje, na nevšední zákaznici je zvyklá. „Do krabičky tu nakupuje jenom tahle paní,“ říká. Zbývá nabrat pár rohlíků do plátěného pytle a nákup je u konce.

Při nákupu v maloměstské samoobsluze možná Tomášová působila trochu zvláštně, cestou domů ji ale hřeje pocit, že si v tašce nenese jediný plastový obal, který by pak musela vyhodit.

Reklama
Reklama

Někdo může namítnout, že by ho přece mohla odnést do žlutého kontejneru na plastový odpad, který se potom recykluje. Tomášová takhle dříve uvažovala také, dnes už jí ale třídění odpadků nestačí. Začalo jí vadit, že z poctivě vytříděného plastu se dá recyklovat a znovu použít jen část a zbytek skončí na skládce nebo ve spalovně. Snaží se proto žít tak, aby nevytvářela pokud možno vůbec žádný odpad. Kromě zmíněných krabiček a pytlíků s sebou vždy nosí ještě zavírací láhev na vodu, aby nemusela kupovat tu balenou, na cesty do města si pak do tašky přidá ještě termohrnek, který v kavárnách nahradí jednorázové kelímky.

37B_jaros
„Do krabičky tu nakupuje jenom tahle paní.“ (nákup Michaely Tomášové) • Autor: Milan Jaroš

Mladá architektka Tomášová patří k lidem, kteří se pokoušejí žít podle principů životního stylu zero waste neboli nulového odpadu. V Česku jich zatím není moc – skupina na Facebooku, která zdejší příznivce tohoto přístupu sdružuje, čítá devět tisíc členů, největší česká specializovaná prodejna Bezobalu má fanoušků zhruba dvojnásobek. S rostoucím počtem fotografií a videí ukazujících oceány zamořené plastovými odpadky však přibývá lidí, kteří hledají způsob, jak svoji plastovou stopu aspoň trochu omezit. A právě vyznavači principů zero waste ukazují, že když už se člověk jednou rozhodne, žít s minimem odpadků není zas až tak složité.

Tohle mě nebaví

Pro Michaelu Tomášovou přišel iniciační zážitek zhruba před rokem, kdy si přečetla knihu Domácnost bez odpadu od Bey Johnson. Američanka francouzského původu v ní vypráví o tom, jak se rozhodla skoncovat s konzumním způsobem života a záplavou odpadu, kterou její typicky americká domácnost produkovala. Johnson velmi svižným stylem popisuje, jak začala nakupovat potraviny do krabiček a pytlíků ušitých z povlečení, přibližuje své experimenty s výrobou domácích jogurtů, čistidel nebo kosmetiky a vzpomíná, jak založila kompost. Výsledkem snažení americké autorky bylo, že dnes i s celou rodinou za celý rok vytvoří pouze jednu zavařovací sklenici odpadu. Johnson model života bez odpadu rozhodně nevymyslela, minimálně v Česku ale platí za bezodpadového guru, který tento trend hodně zpopularizoval. Na čtenáře a posluchače působí mimo jiné i tím, že není ezoterickou bytostí žijící mimo realitu, ale docela normální středostavovskou manželkou, s níž se dokáže řada lidí ztotožnit. Když tu tedy její kniha před dvěma lety vyšla, mnoho dalších získalo srozumitelný a čtivý návod, jak žít s minimem odpadů.

„Přečetla jsem to jedním vrzem,“ vzpomíná Tomášová. Vzápětí ze dne na den přešla z klasického třídění na daleko ostřejší režim. Přestala kupovat věci v jednorázových obalech, po nocích po vzoru autorky zkoušela vyrábět domácí těstoviny nebo třeba směs na praní z kokosového mýdla a sody. Počáteční horečné období trvalo pár týdnů, pak se ale prý Tomášová zklidnila. „Bylo to vyčerpávající, stresovalo mě to. Došlo mi, že mám dost ráda svůj život a rodinu, než abych veškerý volný čas trávila vařením nějakých lektvarů,“ říká dnes.

Rodina tedy v omezování odpadů zvolnila – v koši na tříděné plasty jsou aktuálně tři igelitové sáčky. „Manžel zrovna neměl u sebe ty svoje látkové. Je důležité být připravený, odpad vzniká hlavně při špatném plánování,“ vysvětluje původ sáčků paní domu. Kromě tří pytlíků je v koši ještě plastový obal od tvarohu, který se prý jinak sehnat nedá, a také pytlík od těstovin, které Tomášovou nebaví vyrábět. Jinak je ale její čtyřčlenná domácnost celkem disciplinovaná. Mouku, rýži nebo čočku nakupují na váhu do vlastních nádob v bezobalovém obchodě v Praze a doma ji skladují ve skleněných dózách, stejně tak si nechávají stáčet ocet a olej.

Podobně striktní jako kuchyň je i koupelna: na mytí hlavy i těla používá celá rodina kostku pevného mýdla koupeného v bezobalovém obchodě, na stejném místě si do skleničky pořídili i hnědou zubní pastu. Zubní kartáčky má celá rodina bambusové. Když doslouží, skončí na kompostu nebo je rodina zapíchne do země při procházce po lese. Místo plastových čistítek do uší používá Tomášová navlhčený cíp ručníku. Na mytí podlahy a úklid v celém domě poslouží ocet ředěný vodou, prádlo Tomášová stále ráda pere ve vlastnoručně vyrobeném slizu z kokosového mýdla a sody.

Rodina Tomášových dnes vytřídí jeden malý košík plastového odpadu za měsíc, před přečtením iniciační knihy od Johnson to ale byl daleko větší koš a jednou za týden. „Rozhodně nejsme bezodpadová domácnost. Když ale vidím, o kolik se snížilo množství odpadu, mám z toho hrozně dobrý pocit,“ říká Tomášová. Když naopak vidí někoho, jak v obchodě kupuje třeba jedinou papriku v plastovém sáčku, kroutí nad tím hlavou. Svůj životní styl ale prý nikomu nevnucuje a o konceptu zero waste prý začne mluvit jen tehdy, když někdo sám projeví zájem – třeba tím, že jí pochválí lahev na vodu nebo hrnek. Svůj přístup šíří nenápadnějšími způsoby – například dárky balí do ručně šitých látkových obalů ze starých kusů látky. Když sama dostane dárek zabalený do jednorázového obalu, neodmítne ho. Svým stylem života se prý Tomášové zatím podařilo aspoň částečně nakazit svoji sestru, matku, tchyni a několik kamarádek. „Před několika dny mi volala máma a hrdě hlásila, že se jí poprvé povedlo nakoupit v supermarketu salát do vlastní krabičky. Byla nervózní, ale nikdo se nad tím nepodivoval.“

Je to záhul

Vyznavači životního stylu zero waste často mluví o dobrém pocitu. Jak se ale dívají na riziko, že snaha o minimalismus praktikovaná několika málo jedinci je zbytečná? „Když vidíš na Facebooku fotky plastu v oceánech, tak prostě nechceš být toho součástí,“ vysvětluje motivaci Jakub Podlaha, který se snaží žít s minimem odpadu už více než tři roky. Pochybnosti o tom, že to má smysl, prý někdy má. „Když třeba vidím paní, jak si v supermarketu v každé ruce nese jeden karton balených vod, neumím si představit, jak ta naše hrstka lidí přesvědčí většinu. Myslím, že nakonec se to bude muset zakázat nebo zpoplatnit, jako se to udělalo třeba u igelitek.“

Bambusový kartáček zapíchneme v lese do země.

Tweetni to

Podlaha bydlí s přítelkyní v novostavbě na pražském sídlišti a jejich domácnost produkuje opravdu jen minimum odpadu. Kuchyňská spíž je plná sklenic se sypanými potravinami, v ledničce mají zeleninu z ekologických hospodářství, sprchové gely v koupelně si dolévají ve speciálních obchodech, na balkoně mají kompost. Přesný okamžik, kdy tohle všechno začalo, si nevybavují. „Šlo to pozvolna,“ říká mladý programátor. Odpadky třídil odjakživa, nad jejich přemírou začal intenzivněji uvažovat před několika lety, když poprvé narazil na informace o množství plastu v oceánech. Zásadní vliv na jeho způsob života mělo otevření pražského obchodu Bezobalu před čtyřmi lety, kde začal nakupovat a potkal podobně smýšlející lidi. Postupně se pak naučil nosit si všude s sebou nejdřív vlastní láhev na vodu, později i hrnek z bambusu, pak plátěné pytlíky, a nakonec i krabičku na jídlo, do níž si v restauraci nechává balit nedojedené zbytky.

Mladý pár dnes dohromady naplní přibližně jednu tašku plastu za tři měsíce a tuhle bilanci jim momentálně nejvíc kazí velký kus polystyrenu opřený o stěnu v obýváku. Byl nevyžádanou součástí nové postele, kterou si Jakub a Zuzana objednali v internetovém obchodě. „Snažím se jim psát do poznámek, aby mi věci nebalili do plastu, ale s e-shopy je to v tomhle problém,“ připouští Podlaha. „Ten kus tu teď bude chvíli stát, dokud pro něj nenajdu využití. Nebo vyměknu a hodím ho do plastu.“

37C_jaros
Vyhodí jednu tašku plastů za tři měsíce. Může hrstka přesvědčit většinu? (Zuzana a Jakub) • Autor: Milan Jaroš

Jakub a Zuzana jsou ale jinak takřka vzorová domácnost: oba nosí oblečení z druhé ruky, on vlastní zřejmě jediný plně opravitelný mobil značky Fairphone, ona zase třeba používá bavlněné hygienické vložky, které si pere v pračce. Výčet jejich dalších udržitelných aktivit by snadno zaplnil stránku v novinách. Na otázku, jak snížit množství odpadu, když je člověk ekologicky docela průměrným člověkem, oba odpovídají překvapivě smířlivě – hlavní je nic nepřehánět. „Jednu dobu jsme byli v takové mánii, že jsme všechno skladovali a nic nechtěli vyhodit. Je potřeba najít rovnováhu, aby se z toho člověk nezbláznil,“ říká Podlaha. „Člověk by to měl dělat rád. Vyrobili jsme si třeba zubní pastu z kokosového oleje, ale byla hnusná, a tak si kupujeme normální,“ říká Zuzana. Jakubovi zase vadí, že jsou některé suroviny v bezobalových obchodech zbytečně drahé. Mouku si proto někdy radši koupí v papírovém obalu a ocet v plastu v obyčejném supermarketu. „Přijde mi, že jsou tyhle obchody někdy zbytečně elitní. V bezobalových obchodech nejde koupit třeba obyčejný bílý cukr.“

Oba si také uvědomují, že jejich křehká rovnováha se může změnit, až budou mít děti, které vyžadují řadu balených výrobků. Zuzana je ale odhodlaná používat látkové plenky místo jednorázových. „Viděla jsem to u mladšího bratra. Je to záhul. Nedovedu si představit, že budu někde venku a budu u sebe muset nosit použité bavlněné pleny,“ uvažuje.

Odér v koupelně

„Není to zas tak složité,“ oponuje Eliška Železná, která svému patnáctiměsíčnímu synovi dává pleny z bavlny od narození. Syn se jí narodil v době, kdy se už delší dobu snažila žít podle mantry zero waste, o jednorázových plenách, které končí na skládce, tedy ani neuvažovala. Když se látkové pleny ušpiní, Železná je uloží do zavíracího plastového koše v koupelně a jednou za dva dny je najednou vypere. Připouští ale, že jejímu manželovi koš s plenami vadí, protože při otvírání zůstává v koupelně lehký – pro někoho spíše nesnesitelný – odér. Železná nepoužívá výhradně jen bavlněné pleny. Když ví, že bude s dítětem mimo domov, vezme si s sebou papírové, které pak hned hodí do popelnice. Ty ale prý použije maximálně v jednom z deseti případů.

37D_jaros
Není to tak těžké, ale jsem za exota. (Eliška železná používá látkové pleny) • Autor: Milan Jaroš

Mladá překladatelka žijící na předměstí Prahy se snaží žít podobným způsobem jako ostatní výše zmínění spojenci – nosí svoje krabičky a láhev, nakupuje bez obalu, potraviny si objednává v bedýnkách ze statku, a dokonce si sama vyrábí kosmetiku. Odpadovou bilanci domácnosti ale zhoršuje manžel, který životní styl zero waste nepraktikuje. „Úplně nespolupracuje. Mimo domov si kupuje PET lahve. Jedním z úkolů na mém seznamu je naučit ho nosit s sebou lahev,“ říká Železná. Přesvědčovat zbytek rodiny se raději nesnaží. „Všude jsem za exota. V komunitě maminek se všechny diví, že používám látkové plenky. Přijde jim to moc složité.“

Manžel úplně nespolupracuje. Někdy si koupí PET lahev.

Tweetni to

Sama si prý k zero waste došla intuitivně: už v dětství milovala pořádek a pokud možno málo věcí. Později začala náruživě třídit odpad a časem ho začala i omezovat. Když pak navštívila pražskou přednášku Bey Johnson, zas až tolik nového se nedozvěděla. Na rozdíl od americké autorky si myslí, že cílem není, aby všichni vyprodukovali maximálně jednu zavařovačku odpadků ročně. „Jde o to, aby si každý našel polohu, kdy je mu to pohodlné. Někdo přestane kupovat jenom PET lahve, někdo třeba všechny plasty.“ Sama si prý někdy venku dopřeje sladkou balenou tyčinku nebo – když není jiná možnost – pivo v umělohmotném kelímku.

Je ale vůbec reálné, že se z okrajového životního stylu někdy stane norma? „Je to trend. Igelitky jsou zpoplatněné, na kávu do vlastního hrnku dostanete slevu, Evropa chce zakázat brčka a čistítka do uší. O omezení plastů začínají mluvit i lidé, od kterých bych to nečekala. Na Facebooku všichni sdílejí videa oceánů zamořených plastem,“ uvažuje Železná. „Do jaké míry jsou ale schopni se pak sami omezit, to samozřejmě nevím.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 447
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte