Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jeden den v životě, Společnost

Odpadková lapálie po bruselsku

Přijíždím s dětmi do Bruselu. Manžel tam čtrnáct dní do měsíce pracuje a bydlí. Já si na naše poloviční manželství trvající už tři roky, zvykla, děti vlastně na skypujícího tatínka také, ale čas od času se vydáme za bruselským dobrodružstvím.

Je pondělí. Michal si vzal volno, za chvíli s dětmi vyráží ven. Tentokrát jdou do Evropského parlamentu, který má den otevřených dveří. Já se chystám uklízet, jako vždy. Ne že by byl můj muž zásadní bordelář, ani já nejsem zrovna pořádkumilovnice, ale vrstvy prachu, špinavá koupelna a okna, skrz která není vidět, prostě duševně nezvládnu.

Dám si kafe a kochám se z terasy, která je větší než manželova pidigarsonka v posledním patře omšelého činžáku na Porte de Namur, na dohled všech významných institucí. Obří jeřáb na obzoru mě uklidňuje, je tady už třetím rokem. V noci bliká, ve dne občas něco zvedne. Sklouznu pohledem dolů a zadrhnu se na hromadě odpadků na chodníku. Že by před půl rokem nebyla tak obří?

„Byla tu vždycky,“ utrousí můj muž stojící s dětmi ve dveřích. „Takhle se v Bruselu normálně vyvážejí odpadky.“ Než dopiju kafe, hodlám hromadu shůry prozkoumat. Jsou tam nadouvající se pytle různých barev, papírové přepravky i vetchá matrace. Zatímco na to s prázdným hrnkem v ruce udiveně hledím, kdosi přihodí další pytel, tentokrát hnědý.

No co? Pokrčím rameny a vrhnu se na mytí oken. Za chvíli slyším povědomý zvuk. Naši jednosměrku zablokoval v ranní špičce popelářský vůz. Zatímco řidiči v autech trpělivě vyčkávají, chlapíci ve vestách se vrhají na hromadu, ze které si ale pečlivě vybírají pouze růžové pytle. Evidentně specialisté. Za minutu jsou pryč. Hora odpadků je sice trochu menší, jenže už zabírá skoro celý chodník.

Domyji okna a dávám si další kafe. Opět povědomý zvuk. Než se stačím vyklonit, popelářský vůz vyráží dál, ani zácpu nevytvořil. Tentokrát to měli hoši jednoduché. Hromada se jejich přičiněním zmenšila o dva hnědé pytle. Ale mezitím přibyly plastové přepravky a jeden růžový pytel. Jojo, to si počkám, než se kluci s kuka vozem zase objeví.

Došel saponát, tak vyrážím do nedalekého Carrefouru. Tam se pytle prodávají, poučil mě můj muž, který mezitím v parlamentu odtrhává děti od stánku jakési evropské strany.

Jsou tu. Modré, bílé, oranžové, žluté… Co barva, to druh odpadu. Stojí pár eur. Naplníš, zavážeš a hodíš před dům. Město je za tebe odveze. Žádný měsíční paušál. Dívám se na stránky Bruxelles-Propreté. Přehledně tu vysvětlují, na co které pytle jsou a že třeba kelímky od jogurtu tady patří do směsného odpadu.

Doma probírám šuplíky. Můj muž si vystačí s bílými (to, co nepatří jinam), žlutými (noviny, knihy a kartony) a modrými (plastové lahve, plechovky a tetrapaky). Lahve od vína a piva se dávají do popelnice, která je stále přeplněná. Zjišťuji během dalšího telefonátu. Děti se prý fotí v poslaneckých lavicích.

Jdu se podívat z okna, jak vypadá pytlíkování v praxi. Ta samá barevná pytlová směska, některé pytle praskly. Jsou dvě odpoledne, ulice stojí a troubí. A smrdí.

Mám vytřeno a umytou koupelnu. Naliju si za odměnu skleničku vinného střiku a jdu šmírovat haldu. Ke vzteku řidičů vracejících se z práce si to s hordami odpadků rozhodl rozdat další popelářský vůz. Specialista na kartony. Vrší na každém rohu. Tři hoši pracují rychle a důkladně. Blíží se k naší hromadě. Zkušeně ji obhlédnou, vyberou dva tři kartony a jedou dál. Zklamaně protáhnu obličej. Den uplynul, čtyři popelářské vozy se tu vystřídaly a odpadků před naším domem spíš přibylo, než ubylo. Skoro mám pocit, že si v nich Brusel prostě libuje.

Ivana Zábranská

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 20/2018 pod titulkem Odpadková lapálie po bruselsku