Nejpronikavější komentář o tom, co se právě odehrává v Íránu, vznikl před 162 lety. Alexis de Tocqueville tehdy ve své knize o Francouzské revoluci vysvětlil: „Revoluce nejsou obvykle způsobeny postupným úpadkem od špatného k horšímu. Země, které trpělivě a téměř nevědomky snášely nejhorší útlak, často povstanou v okamžiku, kdy se tíha břemena začne snižovat. Režim svržený revolucí je téměř vždy lepší variantou systému, jenž mu bezprostředně předcházel, a zkušenost nás učí, že nejkritičtějším momentem špatné vlády je okamžik, kdy se pokouší o první reformní kroky.“
Proč se tedy protestuje v Íránu, a ne třeba v Severní Koreji? Tocqueville odpovídá právě na tuhle otázku.
Kvůli hluboce nepřátelským vztahům mezi Washingtonem a Teheránem je dnes snadné přehlédnout, že Írán je otevřenější společnost než mnoho jiných zemí na Blízkém východě. Porovnejte například postavení žen a menšin v Saúdské Arábii a Íránu a zjistíte, že situace žádné srovnání nesnese. Írán navíc v posledních letech podnikl kroky k ještě větší otevřenosti, ačkoli ty se často daří zvrátit, když konzervativci uvnitř stále represivního režimu vítězí nad reformátory.
V posledních dvou desetiletích nicméně země konzistentně volí prezidenty, kteří vystupují proti konzervativnímu establishmentu. V roce 1997 zvítězil Muhammad Chátamí, který je dnes v podstatě v domácím vězení. Po něm přišel Mahmúd Ahmadínežád, jehož radikální vystupování a rétorika maskovaly skutečnost, že byl v mulláhokracii, jež ovládá zemi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
