Muzea nemusí být jen o sálech plných zaprášených exponátů, ale také třeba o tom, že se v nich projdete v cizích botách. Tak jako v Muzeu empatie v Londýně, kde si obujete boty lidí různých národností, ras, profesí či společenských tříd a přitom si poslechnete příběh toho, komu patřily. „Většina návštěvníků, když boty vrací, tvrdí, že to v nich něco zanechalo,“ říká ředitelka muzea Clare Patey.
Proč Muzeum empatie vůbec vzniklo?
Vlastně se ten nápad zrodil díky jednomu anglickému rčení: že nikoho skutečně nepoznáte, dokud neujdete míli v jeho botách. Dneska stačí kliknutí myší a v komentářích na sociálních sítích či na webech může být kdokoli za cokoli anonymně zkritizován, a je jedno, jestli je to politik, uprchlík, farmář, zda je bílý, černý, žena nebo muž… Přišlo nám, že lidské empatie je z těchto důvodů třeba víc než kdykoli jindy. A vzniklo tohle muzeum včetně jeho hlavní expozice A Mile in My Shoes – Míle v mých botách.
Jak se dá soucítit pomocí bot?
Prostě si nazujete boty, které si v muzeu půjčíte, a projdete se v nich – jednu míli nebo víc… Do sluchátek vám přitom jejich původní majitel, občas chatrnou angličtinou, vypráví svůj příběh. Že byl třeba řemeslník, měl rodinu, a jednoho dne musel prchat v botách, které máte právě teď na nohou, před konfliktem v jeho zemi.
A funguje to?
Většina návštěvníků nám říká, že ano, že předtím tolik…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
