V dlouholetém projektu, kterým vrací Milan Kundera své česky psané prózy do domácího kontextu a vytváří jejich definitivní znění, zbyla Kniha smíchu a zapomnění až na konec. Přednost dostalo šest ostatních prozaických knih, dramata Jakub a jeho pán a Ptákovina i série esejů, jež Kundera vyčleňuje z původních rozsáhlých souborů a dělí na malé knižní celky. Že si přípravu oficiálního vydání Knihy smíchu a zapomnění nechal na konec, nepřekvapilo, protože nejvíc nese stopy okolností svého vzniku. Kundera román sepsal v prvních letech pobytu ve francouzském exilu s vědomím, že se bude šířit primárně v překladech. To se po dlouhá desetiletí také dělo. Česky jej sice v roce 1981 vydalo torontské nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých, ale do pádu komunismu toto vydání těžce pronikalo za železnou oponu a jeho znění stárlo, protože při přípravě nových překladů Kundera text adaptoval. Autorizované české vydání tudíž klade otázky, nakolik staronový román dokáže působit „současně“ – a jak vyznějí „změny, škrty a nové nápady“, jež autor provedl.
Nalezený mezičlánek
Kniha smíchu a zapomnění je nejexperimentálnějším dílem autora, který je přesvědčen o výjimečnosti románu jakožto lidské činnosti. Není svázána ucelenou dějovou linií a nabízí několik individuálních, jakoby povídkových příběhů, jejichž témata se propojují a zrcadlí. Základním kompozičním postupem je forma variací, kterou si na sklonku života oblíbil…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
