Akvarijní rybky mají deprese
The New York Times tvrdí, že ryby mají deprese podobné lidským. Kouká váš skalárek tupě do skla? Nehýbe se, neplave, nejeví o nic zájem? Tak to je přesně ten případ – podobně jako lidé v depresi, kteří se stahují do sebe a nereagují na své okolí, prožívá i ubohá akvarijní rybka své černé období.
Vědci se prý nesmějí a neodvolávají se na obvyklou antropomorfizaci, tedy zvyk lidí připisovat zvířatům lidské vlastnosti a pohled na svět. Naopak. „Nejenže tihle naši ožábrovaní kamarádi trpí depresemi, někteří vědci se dokonce domnívají, že jsou slibnými objekty pro vývoj antidepresiv,“ píše deník. „Jsou nám tak podobné, až z toho jde strach,“ cituje pak list profesora Juliana Pittmana, který k testování rybích depresí vyvinul speciální test. A ten je hodně jednoduchý. Rybka se vypustí do nového akvária. Když se po pěti minutách usadí v jeho dolní části a pomalu a bez zájmu se tam povaluje, je v depresi. Když zvesela krouží v horní polovině, což je chování spojené se zájmem o okolí a pátráním po novinkách, je jí hej. Síla deprese (a účinnost zkoumaného preparátu) se pak dá měřit podle poměru času stráveného veselým průzkumem v horním patře.
Někteří jiní vědci nicméně mají pochybnosti. Zvířata se sice používají při výzkumu emocí již dlouho, vytvářet ale paralely mezi nimi a člověkem je sporná záležitost. Stejně nám nedokážou říct, co prožívají. Zmíněný profesor a další vědci, kteří rybky pozorují dlouhodobě, se však shodují, že jejich chování je tomu lidskému skutečně hodně podobné. „Ztrácejí zájem o cokoli – přesně jako klinicky nemocní lidé.“
Zdá se, že deprese je u většiny rybek v zajetí vyvolána nedostatkem vnější stimulace – neboli ryby se ve svých akváriích k smrti nudí. Potřebují změnu, prostor, kvalitní okysličenou vodu. Akvárium musí být dost velké. Musí v něm být hodně rostlin, překážek, kamení, písku. Umělé dno je dobré občas změnit. Rybka je zvědavá a chce žít – skoro jako člověk.
Proč ženy chodí mnohem méně než muži
Ve většině zemí světa nachodí ženy podstatně méně kroků než muži, ale není to tím, že by byly líné. Data vyhodnotila z chytrých telefonů od více než 717 tisíc účastníků ze 111 zemí nedávná studie Stanfordovy univerzity. Zatímco v médiích se objevovaly titulky, ve které zemi se lidé nejméně hýbají a hrozí tam velké zdravotní problémy, pozornosti uniklo, že i v tom, kolik toho člověk nachodí, se objevuje nerovnost mezi pohlavími.
Na tu upozorňuje Talia Shadwell v deníku The Guardian. Na jedné straně figuruje Švédsko, kde není takřka žádný rozdíl, druhý extrém představuje Katar, kde žena ujde o 38 procent méně kroků denně než muž. „Pokud toho jedna osoba moc nenachodí, je nejspíš líná. Pokud ale statisíce lidí – a převážně žen – chodí výrazně méně, pak to je společenský problém,“ říká Tim Althoff, vedoucí výzkumu.
Ačkoli roli hrají kulturní zvyklosti dané země i to, že mnohá města nejsou přátelsky uzpůsobená chodcům, hlavním důvodem je pocit osobní bezpečnosti. Patnáctiminutová procházka přes park – tolik dělí Hannah Geyer z Washingtonu od domu k místu, kde jako dobrovolnice vystupuje ve varieté. Byla by to příjemná cesta, nebýt toho, že Geyer prakticky pokaždé musela čelit skupinkám zevlujících mužů, kteří na ni v lepším případě pokřikovali, v horším jí rovnou zastoupili cestu a dělali jí návrhy. Od té doby si začala objednávat taxi. Podobnou zkušenost má Natalie Jester, doktorandka z britského Bristolu, která značnou část ze svého rozpočtu dává na městskou dopravu a taxíky, protože se při chůzi centrem města leckdy cítí jako kořist. „Myslím, že muži si vůbec neuvědomují, jak se ženy cítí být v nebezpečí,“ dodává. Ženy tak neplatí za dopravu, ale za bezpečí, z něhož se stává privilegium, které si ne každá může dovolit. To pro mladé ženy nebo teenagerky může být i překážkou vydat se ven.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
