Může se stát cokoli

Působí to na mě jako před čtyřmi lety,“ říká při pohledu na čerstvě postavené stany a roztápějící se vojenskou kuchyni čtyřiatřicetiletý učitel Jaroslav Udovenko. Na úterní demonstraci před ukrajinský parlament dorazil odpoledne z kyjevského předměstí, kde žije a učí. Spolu se sedmi tisíci lidmi zaplnil malé prostranství mezi mohutnou bílou budovou parlamentu a přilehlým parkem, aby požadoval schválení volební reformy, zrušení poslanecké imunity a zřízení zvláštního protikorupčního soudu. A spolu s většinou protestujících nevěřícně koukal na tři a půl tisíce policistů a vojáků, které úřady povolaly do městského centra a jejichž kordony lemují ulice a uzavírají malé průchody široko daleko kolem budov politické moci. Chovají se korektně, ale pohled na ulice přehrazené velkými vojenskými nákladními vozy působí hrozivě.

Čtyři roky starou vzpomínku na Majdan, globálně proslavenou kyjevskou revoluci na zdejším hlavním náměstí, která svrhla proruského prezidenta Janukovyče a k moci přivedla současnou vládu, parlament i prezidenta Porošenka, vyslovuje Udovenko s obavami v hlase. Cítí sice potřebu popohnat své politiky k činu, k dnešní akci ho posunulo pozvání respektovaných nevládek a několika populárních proreformních poslanců. Další převrat ale rozhodně nezamýšlí. Když řečníci mluví o potřebě proměnit zemi, tleská s nadšením. Když z pódia zaznívají výzvy k „vyhnání téhle zločinecké bandy“, je o poznání opatrnější.

Před sebou má ještě dva dny protestování. V těch se jako ve…