Poslali mi ten film, abych se k němu na jakési besedě vyjádřil. Kritiky na síti si většinou stěžují na přílišnou délku – mně přišel přílišně krátký. Ano, Terrence Malicka mám rád a jsem vůči němu nekriticky pozitivní; první dojem, konečně to někdo natočil, evoluce jako umělecké dílo! V 85 minutách dějiny světa, od velkého třesku po vznik člověka, podané jako vizuální báseň, jako filozofické dílo, jako meditace, jako procházka časem, jako cesta dějinami krásy, film jako průsečík biologie a umění.
Biologové nemohou vědecky uchopit neměřitelnou kategorii krásy, přesto se s ní setkávají každé ráno, když přijdou do práce. Ale přesně o to Malickovi jde, krása evoluce, která se odvíjí a bouří jak sopka, v hrůzné děsivosti, v symfonii s mnoha motivy, s všudypřítomnou smrtí i zrozením. Malick nezneužívá uměleckou licenci, události jsou popisovány ědecky překvapivě přesně, a tak biolog, pokud nechce být mimořádně kousavý, dílo zhlédne bez námitek.
Otázky starých Řeků, odkud jsme přišli a kam jdeme, Malick nasvěcuje kamerami – a znalostmi – 21. století. Mám rodiče, prarodiče, pak pokračuje rodokmen dál a dál, až kamsi k africkým pláním, až do třetihor, k therapsidním plazům a ještě dál, do šera dávnověku, k jednobuněčným prokaryotům, ke světu RNA, k bodu velkého třesku, k začátku času.
To je náš příběh: žhavá koule prachu a plynů, z níž vznikne bytost dívající se na svůj odraz ve vodě, hmota, která zjistila, že je.
Pro mě film ústí do otázky: je můj život šílenou evoluční…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
