Budování orchestru
S generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem o odkazu dirigenta Jiřího Bělohlávka, konzervativním přístupu a jedinečném českém zvuku
Nebýt toho, že se Jiří Bělohlávek stane šéfdirigentem, prý byste se do konkurzu na šéfa České filharmonie před sedmi lety nepřihlásil.
Pro mě to byl jediný důvod. Konkurz na ředitele filharmonie ministerstvo vypsalo v době, kdy jsem pracoval pouhé čtyři roky jako ředitel Filharmonie Brno – to si sotva vybudujete tým, všechno začne jakžtakž fungovat, všichni si na sebe zvyknou. Neměl jsem v úmyslu hlásit se do konkurzu – až do chvíle, kdy bylo zřejmé, že si ministerstvo kultury přeje Jiřího Bělohlávka jako šéfdirigenta. Viděl jsem obrovskou šanci pracovat se světovou osobností.
Co jste se od něj naučil?
Všechno. Jiří Bělohlávek tady s námi žil. Byl unikátní v tom, že když nastoupil, vzdal se drtivé většiny závazků v zahraničí. Naučil nás, co to znamená, když šéfdirigent buduje orchestr. Když chodí na konkurzy, což ne všichni šéfdirigenti dělají. Když chodí na zkoušky jiných dirigentů a sleduje, co hostující kapitán dokáže s jeho týmem, což už nedělá vůbec nikdo. Byl velký profík jako dirigent, ale věnoval se i organizaci, programu, reprezentoval. Tlačil na nás, abychom pracovali co nejrychleji, a šel v tom příkladem.
Oba jste nastupovali v době, kdy filharmonie nebyla v dobré kondici. Vedení nebylo stabilní, ředitelé se rychle střídali.
Hlavně se střídali šéfdirigenti. Střídání ředitelů bylo důsledkem. To žádnému orchestru neprospěje. Bělohlávka filharmonici znali.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
