Všechno je špatně

Jednoho rána před pár lety stál ve voze londýnského metra nenápadný muž a potil se strachy. Ranní spoj mířil do stanice Chancery Lane a on se chystal splnit poměrně jednoduchý úkol: dříve než vagon podzemky přibrzdí a otevře dveře, vysloví nahlas jméno příslušné stanice, pěkně na celý vagon, aby všichni slyšeli. Muži se viditelně nechce, ale nakonec se odhodlá: „Chancery Lane,“ rozlehne se přeplněným vozem. Nic více a nic méně. Totéž hlášení stanice si od neznámého spolucestujícího pasažéři vyslechnou ještě na několika dalších zastávkách.

Oliver Burkeman, jak se onen muž jmenoval, je sloupkařem deníku The Guardian a úkol si uložil sám na radu amerického psychologa Alberta Ellise. Smyslem cvičení bylo na vlastní kůži zažít, jak silně se bráníme i celkem bezvýznamnému negativnímu zážitku a jak přehnané či iracionální jsou některé naše obavy. Burkeman o sobě ví, že je posedlý obavou z toho, co si o něm ostatní myslí. Má pocit, že se musí snažit v jejich očích vypadat dobře, že jeho svět i kariéra vědeckého sloupkaře do značné míry stojí na tom, jak je solidní, seriózní, oblíbený. Teď si měl vyzkoušet, jaké to je vypadat jako menší pako.

Ohlašovat zničehonic nahlas v metru stanice je jistě neobvyklé, nikomu to ale neublíží, naopak, roztržitější cestující mohou být třeba vděční, že nezapomenou včas vystoupit. Excentrický pasažér se sice musí připravit na jisté nepochopení, možná ho čeká povytažené obočí či jízlivá poznámka, to je však v prostředí zcela neznámých lidí…