0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě6. 5. 20174 minuty

Prst za Afriku

Adam Zonča
Adam Zonča • Autor: Picasa

„Au! To mi ten den pěkně končí!“ Je 22.30 a snažím se upéct na poslední chvíli cheesecake a cookies na zítřejší Aktion Tagwerk. Je to charitativní akce našeho gymnázia organizovaná pro Afriku. S kamarády jsme dohodnutí, že budeme na jednom náměstí v Bonnu, kde žijeme, prodávat buchty. Už jsem unavený a místo těsta jsem si rozmixoval prst… Ale nezoufám – mamka to určitě dodělá, až uklidí kuchyň od krve!

Zvoní budík, vyskočím z postele, sbalím cookies a cheesecake a jedu. Jsem na místě srazu první, za deset minut máme začít, ale kamarádi ani stánek tu nejsou! Konečně vidím, jak se postupně přišourávají Daniel, Kilian, Mika a Fabian (i se stánkem!). Kilian má dokonce pokladničku. Vše stavíme, chystáme talíře, alobal a letáky ze školy, které nedůvěřivým zákazníkům vysvětlí účel této akce. I když se jedná jen o provizorní stánek, musíme se pochválit. Poté co na stůl pěkně rozložíme všechny ty dobroty a dopředu nalepíme plakát s velkým nápisem „Aktion Tagwerk“, se dmeme pýchou a nedočkavě vyhlížíme první zákazníky.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

V 9.30 jsme připraveni prodat první buchtu pro Afriku. V 10.10 začínáme být nervózní: ještě jsme nic neprodali. Pak nadchází ten moment, kdy se objeví první zákaznice – starší paní a kupuje si kus MÉHO cheesecaku a brownie od kamaráda (prý ho taky pekl sám). Zákazník může zaplatit, kolik chce. Naše první klientka zaplatila pět eur! Přinesla nám štěstí – lidé pak už chodí pravidelně.

V 11.15 se stala strašná věc. Můj cheesecake je zcela vyprodán. Bylo to nejžádanější zboží! Zatímco se věnuji dalšímu zákazníkovi, kamarádi se domlouvají, že koupí nový někde v pekárně. Když se to dozvím, vyběhnu za nimi. Na poslední chvíli je přesvědčím, že nový cheesecake nepotřebujeme, pokud jdou i ostatní buchty dobře na odbyt. Po chvilce máme další skvělý nápad: vytvoříme mobilní kavárnu! Vezmeme vozík, opatříme ho cedulí „Cake2go“ a střihneme si, kdo půjde na „služební cestu“. Padlo to na Miku a Kiliana. Do ulic města vyrážejí s plně naloženým vozíkem. Brzy nám přichází SMS s hlášením: „Tato mise je finančně uspokojivá – za 45 minut máme 45 eur!“ Jsme informováni taky o konkurentech, na které cestou narazili: jedna skupina pořádá bleší trh, druhá zas pomáhá v jednom místním kadeřnictví, a další měli dokonce stejný nápad jako my.

Samozřejmě nás navštěvují i rodiče a jiní příbuzní, kteří nás (Afriku) finančně podporují a kupují si to, co s námi napekli. Přichází taky mnoho cizích lidí: jeden pán nám za dvě buchty zaplatil 20 eur! Navštívila nás i jeptiška, a protože jsme v Německu, tak i mnoho muslimů.

Máme i méně příjemné zákazníky: jedna paní se zhrozila, když jsem jí nabídl zabalení nákupu do alobalu – prý je to neekologické! Dokonce nám vyhrožovala, že nám dá méně peněz. Nakonec to dopadlo dobře. Slíbili jsme, že nebudeme užívat tolik alobalu. Taky lidem rozdáváme letáky o akci a vysvětlujeme, proč to vlastně děláme. Už máme i stálé zákazníky – jeden policajt se u nás během své služby několikrát staví a vždy něco koupí. Takže klientů máme dost a ekonomicky si vedeme skvěle.

V 15.00 se stahujeme, začíná pršet. Z celkem osmi dortů a buchet (cheesecake, cookies, brownie,  lotrinský quiche, muffiny, štrúdl, cake pops, cupcake) nám zůstalo jen pár kousků. Samozřejmě si je mezi sebou férově rozdělíme. Celkem jsme získali 243 eur a 70 centů. Nevydělali jsme však zdaleka nejvíc: jedna skupina z naší třídy získala kolem 500 eur!

Večer pak usínám s pocitem, že jsem snad nasadil vlastní prst pro dobrou věc. Doufám, že tato akce umožní někomu v Africe získat vzdělání nebo lepší podmínky pro život.

Adam Zonča,

student Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě; žil osm let v Německu, kde navštěvoval francouzsko-německé gymnázium.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].