65_jeden_den_archiv_autora

Sedím v letadle a roním slzy nad tím, že všechno to krásné měsíční putování Argentinou a dobrodružství zůstaly v propasti nenávratna za pasovou přepážkou. Z batohu vytáhnu tužku a deník a začnu psát, protože jenom tak se vzpomínky stanou nesmrtelnými a ten jeden den, kdy jsme se vydali na cestu, budu moct prožívat zas a znovu.

Přede mnou a mým parťákem Fedem je osmdesát kilometrů, čtyři dny, tři ledovce, dva průsmyky a jeden horský masiv. Circuito Huemul tomu Argentinci říkají. Jeden z nejkrásnějších a nejtěžších treků tady v jižní Patagonii. Vyrážíme brzy ráno, když ještě slunce nestojí vysoko na obloze a vrcholky hor Cerro Torre a Fitz Roy se ztrácejí v mracích. Ne nadarmo to tu staří Mapučové pojmenovali El Chaltén – Kouřící hora. Ve srubu horské služby, kde se musíme registrovat pro případ, že by si skály a ledovce zrovna na nás chtěly vybrat svou daň, jsme první a spoléháme na to, že naše dvě duše horolezců a zkušenosti nám pomůžou vyvarovat se případných karambolů. Po ránu zachmuřený příslušník kontroluje, že s sebou máme úvazky a ocelové karabiny, to abychom se druhý a poslední den dostali přes řeku, a s neúčastným pohledem, ze kterého je jasné, že hory vědí své a na blbosti není prostor, nám přeje „buen viaje“.

Reklama
Reklama

Nadšení a odhodlání nás žene vpřed a malé horské městečko El Chaltén mizí pod námi. Podle popisu má být tato část cesty media-baja, tedy něco jako středně lehká, a stejně po prvním kilometru Fede kulí oči a ptá se, jestli si už můžeme zavolat taxíka. A to ani jeden z nás netuší, že už zítra pochopíme sladký význam media-baja a že na to, co nás čeká, by stejně ani žádný sebelepší terénní taxík nestačil.

Zelená luka přecházejí v kamenité strže, které se záhy ztrácejí v listnatém lese. Z něho se jako Alenka z králičí nory dostáváme do úplně jiného světa, kde se před námi rozprostírá majestátní Huemul sevřený z pravé strany ledovcem a vpředu chráněný bariérou divoké řeky. Stoupáme kamenitou stezkou, aby nám ta veškerá krása a narůstající kilometry vzaly dech. Z potůčku nabírám vodu, která je na rozdíl od zčeřeného a našedlého ledovcového proudu průzračně modrá. Pod tíhou krosen nás začínají bolet záda a tak, když dojdeme na palouk, který jako by nepatřil do téhle krajiny kamenů a ledu, shazujeme zátěž a s požitkem odpočíváme.

Netuším, na jak dlouho jsme usnuli, ale slunce se mezitím posunulo k západu ve skrytém znamení toho, že i my se máme vydat tím směrem. S lehkostí nahodit těžkou krosnu se pomalu začíná stávat rutinou a i kilometry pod nohama mizí rychleji, jako kdyby je táhlo bezpečí refugia – místa, kde si můžeme postavit stan a přenocovat. Míjíme poslední kupu na sebe naskládaných kamenů, které nám ukazují směr treku a zároveň zkoušejí naši pozornost a trpělivost, protože poznat to pravé kamení v kamení a neztratit se je teprve ten pořádný kumšt. Když se ale před námi rozevře klidná hladina jezera Toro, za níž se tyčí čelní stěna ledovce, který se podle mapy jmenuje Río Túnel Inferior, víme, že jsme na správném místě. Na světě, v životě, teď a tady, kam nás dovedla neuvěřitelná shoda náhod a touha po dobrodružství.

„Tohle je jenom začátek,“ říká Fede s očima upřenýma tam, kde se ledovec stáčí od severní stěny Huemulu. A má pravdu, před námi byly ještě tři dny plné strmých výstupů, dechberoucí přírody, vyčerpání i radosti z toho, že jsme překonali nejen Huemul, ale mnohdy i sami sebe. Nemusím nic říkat, protože vím, že oba cítíme to samé. A i kdyby zítra nebylo nic, jsem šťastná a vděčná za tenhle den, protože jediné, co opravdu stojí za to a proniká do morku kostí, je přítomnost.

Kateřina Šrytrová,

povoláním právnička, duší cestovatelka

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte