„A taky jsem slyšel, že tenhle herec vždycky něco rozmlátí a hází po servírkách skleničky,“ pronáší smutně student produkce, jeden z dobrovolníků, kteří nám mají dnes vypomáhat. Zatím však vypomáhá jen tak, že nám co pět minut oznámí, jaké katastrofy můžeme očekávat, když zavřeme tři sta umělců do jedné místnosti. Jako bychom to sami nevěděli. „Ať si hází, co chce, kvůli tomu jsme kupovali plastový kelímky,“ nenechám se vyvést z míry. Zatím se vše odehrává v pohodě, a i kdyby ne, před deseti lety jsem si slíbila, že tahle škola moje slzy neuvidí. Kdybych tenkrát věděla, že jako doktorandka na divadelní fakultě budu trávit sobotu v DISKu umýváním podlahy, stolků a židlí, a ještě mě to bude bavit, asi bych se proplakala až do magistra.
„Hele, co jsme našly!“ slyším za sebou rozjařené hlasy holek z produkce Agáty a Anety. Před deseti minutami odešly do skladu rekvizit pro kytky a vrátily se s nefunkčními telefony, psacím strojem a posmrtnými maskami slavných českých skladatelů. „Dáme to na stoly místo kytek, bude to super,“ prohlásily obě v záchvatu kreativity a další půlhodinu se pokoušely dostat program pod Bedřicha Smetanu. Což nakonec nevyšlo a Smetana skončil zavěšen na zdi, stolky ozdobené utrženými sluchátky a psacím strojem ale nakonec vypadaly překvapivě dobře, jako v nějaké hipsterské kavárně. Fáze příprav je pomalu za námi, za hodinu se otevřou dveře a prostory DAMU zaplní absolventi z let 1949–1985. Ten večírek se snad opravdu uskuteční.
Před deseti měsíci se to našemu šestičlennému týmu organizátorek v čele s děkankou zdálo téměř neuvěřitelné. Deset měsíců jsme pátraly po jménech a adresách absolventů DAMU, drobná vítězství střídaly velké prohry, získat kontakt na některé umělce bylo dokonce tak obtížné, že jsme začaly pochybovat o jejich reálné existenci (ano, mluvím o tobě, Karle Rodene!!!). S některými herci však překvapivě problém nebyl vůbec. Například Jiřina Bohdalová volala mezi prvními, aby svou účast potvrdila. Její nadšení se do nás přelilo a my jsme zprvu ironicky, potom zcela vážně začaly její jméno zmiňovat pokaždé, když jsme o večírku mluvily. „Přijď, uvidíš Bohdalku,“ lákaly jsme dobrovolníky. „Ještě že přijde aspoň Bohdalka,“ říkaly jsme si, když některý z absolventů v lepším případě odřekl, v tom horším zemřel. Nakonec se z Jiřiny Bohdalové stal neoficiální maskot a my jsme měly pocit, že když přijde ona, musí vše dobře dopadnout.
„Už je tady, už je tady, viděla jsem ji v sále a šla na chodbu!!!“ ozývá se mi z vysílačky. Večírek začal před dvěma hodinami a já mám na starosti klauzury studentů na učebnách, jsem tedy daleko od hlavního dění. Ovšem nevidět dnes Jiřinu, to už jsem mohla rovnou zůstat doma. Rychle sbíhám schody, ale na chodbě potkávám jenom Luďka Sobotu. „Teď se fotí s Pavlem Vítkem, jsou u fotomatu,“ dostávám další instrukce. Mezitím ale musím pustit lidi na další klauzury, ukázat zájemcům školu, pomáhat vyplnit dotazníky, dovést lidi do šatny… Zkrátka když se dostanu do sálu, je už Jiřina pryč. Žal zapíjím vínem a s celým organizačním týmem zakončuji večírek zpíváním u piana za pohoršených pohledů starších absolventů, kteří se věnují tichému hovoru, místo aby rozbíjeli bar a házeli skleničky.
Od večírku uplynul už víc než týden a nám na školu chodí dojemné dopisy od bývalých absolventů, kteří si mohli zavzpomínat na mládí. A na nástěnce nám visí dotazník s dotazem, jak se jim to líbilo, který vyplnila Jiřina Bohdalová osobně. Je na něm různými barvičkami vyveden nápis JDĚTE S TIM…
Petra Hanušková,
doktorandka DAMU
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
