Cesta za modrým světlem. Meditace nad texty Jaroslava Foglara

Literární historik Tomáš Vučka (1977) patřil k těm, kteří vzali foglarovky do ruky „v ten jediný a neopakovatelný moment rychle prchajícího chlapectví“. Někdejší skaut se nyní k Foglarovým textům vrátil jako odborník v knize, kde věnuje nejvíc pozornosti analýze motivů procházejících napříč autorovou tvorbou. Ať je to labyrint, smrt, společenství, ale i obyčejné kraťasy coby emblematický chlapecký oděv značící otužilost a nonkonformnost v protikladu k dlouhým kalhotám dospělých.

Vučka tu také rekapituluje foglarovské polemiky (byť nezohlednil všechny texty) a kdo by čekal, že bude „svého“ autora zarytě hájit, aspoň částečně se mýlí.  Pro „svého autora“ neztrácí nadšení, ale v mnohém s kritiky souhlasí, i když nezachází tak daleko jako ti, kdo v souvislosti s Rychlými šípy psali o podobnosti s Hitlerjugend. Ano, připouští Vučka, Foglarovi hrdinové se dostávají na hranici morální únosnosti a prózy jsou z pohledu dospělého čtenáře směšné a šablonovité. Ale právě díky tomu vytvořil dětskou variantu heroického mýtu. A v tomto smyslu jde o literaturu, která na čtenáře vznáší nemalé požadavky: kdo si z foglarovek vybere jen dobrodružství, ten tyto nároky nepochopil.

Autor přitom nezastírá, že foglarovky jsou přínosné v jistém věku. Cituje spisovatele, že už jako malý toužil zůstat v chlapeckém věku, a píše, že v oddílu, který Foglar vedl, neplatily jeho výchovné metody na větší chlapce, jimž  sám nerozuměl.  Škoda však, že se Vučka také neptá, nakolik Foglar oslovuje dnešní…