Kdybych byl prezidentem, pokusil bych se lidem předně vysvětlit, že prezident, i když se to nezdá, není tak strašně životně důležitá funkce, jak se někteří z nich asi domnívají. Nebo že je, přesněji řečeno, důležitá jinak. Skutečná moc dávno nepatří politikům, ale těm, kdo o nich informují, tedy médiím. Takže bych se snažil, aby se lidé zajímali třeba o to, jak probíhá volba ředitele veřejnoprávní televize, a aby bylo co nejvíc vidět na všechny, kdo se na to snaží mít vliv.
S reálným zbytkem své moci bych se snažil naložit tak, abych posiloval v lidech pocit pospolitosti, jehož nedostatek považuju za největší problém naší vlasti. Snažil bych se to celé držet v rovině mírně praštěného podivína, kterého není třeba se bát, a za cinkotu rolniček bych tiše zahájil celostátní terapii, národ je nemocen.
Každý měsíc bych vypustil nějakou důležitou pravdu, která pokud možno neurazí. Třeba: Když řeknete, že ten druhý je vůl, neuleví se vám. Nebo: Nečekejte vděk a nezablokujte se, když se vám ho nedostane, znamenalo by to, že jste staří. Nebo: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí (!). A tak dále. Podprahově bych svá sdělení ukládal do nekonečných seriálů, k jejichž uvádění v primetimu bych přiměl ředitele veřejnoprávní televize – výměnou za královské klenoty nebo cokoli jiného, co by chtěl.
Pokusil bych se zrekonstruovat lidem ega ze zárodků sebeúcty, jako se to dělá v té terapii. Jak by mně tak plynulo jedno funkční období za druhým, transformoval bych jejich…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
