Protestsong naruby

Výjimečně odemykáme komentář z aktuálního vydání týdeníku Respekt.

Rádi by se viděli jako odvážní hlasatelé „nepříjemných pravd.“

Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou.“ To jsou slova písně vzdorující vojenské invazi do Československa v roce 1968. O 21 let později ji Marta Kubišová s nemenší naléhavostí zpívala z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. Není jiná popová píseň, která by měla v našich dějinách tak výsostné postavení. Modlitba pro Martu je psaná do těžkých chvil, přitom plná důstojnosti a naděje. I proto je to skladba, se kterou se šetří, nehodí se ke každodennímu poslechu: má své chvíle, kdy by měla být slyšet.

Podle Olivie Žižkové ta chvíle přišla minulý týden. Zpěvačka, která se během letošních prázdnin proslavila bizarním internetovým virálem Evropo, dýchej, v němž líčí „krvavý uprchlický výlet“, proměnila humanistické poselství Modlitby pro Martu v očividný manifest nacionalismu. Takřka ve stejnou dobu jiná okrajová figura českého showbyznysu, Vilém Čok, zavěsila na síť píseň Zástupy zástupů, kde hlásá: „Držme identitu vlastního národa. Nový patrioty nám každý jaro dá.“

Rádi by se viděli jako odvážní hlasatelé „nepříjemných pravd.“

Obě tato hudebně i vizuálně pokleslá díla měla premiéru ve dnech, kdy do Česka přijelo pouhopouhých osm uprchlíků. A jestli mají Žižková a Čok něco společného, pak to, že příliš nestojí o to, aby „strach a svár pominuly“, naopak je vědomě živí.

„Mám z toho depky, radši snad holý lebky. A číra barevný než hábity černý,“ rýmuje Žižková v Evropo, dýchej. Nedávný úspěch skupiny Ortel v anketě Český slavík ukázal, že hudbě s xenofobním a nacionalistickým nábojem u nás nestojí nic v cestě, a dokonce má velkou šanci na úspěch nejen na sítích, ale i v televizi.

Za hranou korektnosti

Trendem letošního roku tak je pronikání těchto postojů mimo neonacistickou scénu a vymezené subkultury. Zachází se tu pouze s popovějším zvukem a jazykem, který sice je radikální, ale dává si pozor, aby výrazně nepřekračoval mantinely politické korektnosti. V tomto smyslu se Žižková, Čok, ale také Aleš Brichta nebo jiná hvězda YouTube, Dominika Myslivcová, ocitají ve společnosti politických populistů typu Konvička nebo Okamura.

Nejspíš by se rádi viděli jako autoři protestsongů a odvážní hlasatelé „nepříjemných pravd“. Přitom je ale zrazuje už samotný kontext a životní příběh, v němž své – možná vážně míněné – skladby prezentují. Žižková už v minulosti vyzkoušela mnoho způsobů, jak se proslavit – od talentových soutěží po revival Darinky Rolincové. Čok zase singlem Zástupy zástupů uvádí novinkové album, které se jmenuje Zbožňuju tvou buchtu.

Žánr protestsongů v podstatě nezná jiné typy písní než ty, které popisují sociální nerovnost a nespravedlnost, ty, které volají po míru, jednotě a solidaritě. Zatímco každé angažované umění probouzí odvahu, důstojnost a dovoluje publiku na chvíli zapomenout na vlastní slabost a strach, všichni představitelé českého antiuprchlického popu naopak sázejí na zveličování obav.

https://www.youtube.com/watch?v=meXpKEhXKxw

Žižková v rozhovoru pro DVTV tvrdila, že se necítí bezpečně v pražském metru a pořídí si zbrojní pas, Čok dramaticky zpívá o zástupech milionů tam, kde ve skutečnosti přichází osm lidí. Je evidentní, že českou společností cloumají strachy a nejistoty, které je třeba brát vážně, zároveň nikdo příliš neví, co si s nimi počít.

V politice, která se dnes leckdy podobá showbyznysu, se této bezradnosti odjakživa chytali populisté, aby dále jitřili strach. V českém popu je to však relativně nový jev, přesto lze doufat, že se přežene. Třeba tak, že někdo talentovaný opět složí píseň stejně silnou, přesnou a univerzální, jako je Modlitba pro Martu.