Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

Ostrov v olympijském moři

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Upocený den rychle přechází v chladný a větrný večer. Počasí se tady střídá stejně kontrastně jako honosné vily a čtvrti chudáků. Mířím do tmy ke svému cíli. Kousek od centra olympiády hrdě stojí v moři rozbořených cihel jeden jediný baráček. Místo omítky má několik protestních nápisů. „APARTHEID“, říká první z nich už na vratech, které otevírám vlastně jenom symbolicky, protože je klidně můžu obejít. Ještě před pár dny spojovaly jednu zeď s druhou, teď už visí pouze na jedné.

Kromě jednoho domku býval tenhle tajemný ostrůvek uprostřed modernity olympijských her o poznání rozlehlejší. Ještě před pár dny jsem tady z autobusu viděl zbytky favely Autódromo, jejíž obyvatelé se dlouho nechtěli přes nátlak města vystěhovat, aby uvolnili místo olympijskému parku. Většinu příbytků se ale městu nakonec podařilo zbourat ještě před začátkem her.

O den později jsem tady už nenašel skoro nic. Od časného rána se zde bouralo. Mříže kolem zbytku favely zůstaly, uvnitř jen hromada cihel, trámů a rozlámaných umyvadel. Bagr s nápisem „KORUPČNÍCI“ stojící opodál napověděl původce téhle zkázy. Díval jsem se na zbořenou včerejší vzpomínku, po mně se zase ohlíželi svačící dělníci. Za mříží procházející prošedivělý Brazilec si založil ruce v bok a na moře cihel se díval stejně nevěřícně jako já. „Bom dia,“ dostal jsem ze sebe. Netušil jsem, že zdravím Delma de Oliveiru, posledního člověka, který se z favely Autódromo odmítl i za peníze vystěhovat a nepodlehl výhrůžkám města. Dokázal neuvěřitelné – soud jeho domek zakázal zbourat, a tak zatímco všude kolem mizely zdi pod tlakem buldozerů, on stavěl třetí patro, aby na jeho zdech do dálky vyvěsil protestní nápisy, které mohou vidět novináři z celého světa.

Kráčím teď větrným večerem a blížím se k jeho osamocenému příbytku, na nohou mám boty, které jsem si ten den obul k příležitosti návštěvy prezidenta Miloše Zemana. Když míjím starý odstavený Volkswagen Golf, boty už jsou obalené prachem. Zahlédnu prostřelené čelní sklo golfu a pomalu rozeznávám první nápisy na zdech baráčku Delma de Oliveiry. Je to poetika favely ve výkřicích bezmoci: „NEM TODOS TEM PRECOS“, hlásí velký rýmovaný nápis, v češtině něco jako „Jeden člověk nemá žádnou cenu“.

Za plastovými okny nově přistavěného třetího patra se svítí. Pouštím se chatrnými venkovními schody nahoru. Z každé strany na mě civí otrhaná kočka, pod sebou vidím zrezlé lednice. Ťukám na osvětlené dveře. Nikdo neotevírá. Zaznamenávám jen silnou rozsvícenou žárovku a pár židlí.

Až později se dozvídám, že Delmo de Oliveira se přestěhoval alespoň po dobu olympijských her jinam. Svůj osvětlený baráček však nechává hrdě stát jako protestní chrám, který denně míjejí stovky novinářů z celého světa stejně jako já. Prošvihl jsem šanci to pochopit, říkám si. Pochopit, co vlastně olympijské hry kromě světových rekordů a ohromných částek za vysílací práva mají představovat. Co přesně v kontextu vznešené olympijské charty znamená zničená favela s vystěhovaným obyvatelstvem a jeden pomník v podobě domu Delma de Oliveiry.

Stojím sám v již neexistující kouzelné osadě Autódromo. Na zdi bez omítky vlaje potrhaná brazilská vlajka a nad ní se v oparu zjevuje Měsíc, otočený oproti zvyklostem Evropana do vykrojeného účka. Za chvíli začíná slavnostní zahájení olympijských her a zítra bude další teplý den. Přemýšlím, jestli za příští dva týdny dojdu k odpovědím na vlastní otázky. Možná ale spíš budu muset od Rio de Janeira dostat ještě jednu šanci.

JAKUB SLUNEČKO,

novinář

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 34/2016 pod titulkem Ostrov v olympijském moři