Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Editorial, Společnost

Výročí Mileny Jesenské

Kdyby se vyhlašovalo pět nejvýznamnějších českých novinářů, nesměla by mezi nimi chybět

0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

„Budili jsme lidi telefonem: Víte to? Odpovídali: Ano. To kalné svítání nad střechami, pobledlý měsíc pod mraky, nevyspalé tváře lidí, hrneček horké kávy a pravidelné hlášení rozhlasu. Takhle chodí k lidem velké události: tiše a znenadání.“ Tak Milena Jesenská popisovala v Přítomnosti 15. březen roku 1939. Kdyby se vyhlašovalo pět nejvýznamnějších českých novinářů, nesměla by mezi nimi Jesenská chybět. Zejména její reportáže ze sklonku třicátých let jsou vrcholnou ukázkou svého žánru. V tisku nenajdeme lépe zachycenou náladu tehdejších dní. Minulý týden uplynulo 120 let od narození Mileny Jesenské.

Jesenská žila v čase, kdy novinářky dostávaly jen zřídka příležitost věnovat se „velké“ novinařině. Většinu života proto trávila psaním pro noviny či časopisy o ženských tématech. A i když v tom byla výjimečná, chtěla víc. Doufala, že by se mohla věnovat sociálním tématům či proměnám společnosti. Zkusila to i v komunistickém tisku, ale protože tam bylo vše podřizováno stanovisku strany, cítila se nesvobodná. Když šéfredaktor vyházel její přátele a ještě požadoval, aby se s nimi nestýkala, prostě mu vlepila facku a odešla.

Naštěstí si jejího talentu všiml Ferdinand Peroutka a přijal ji do své Přítomnosti. A rozhodně neprohloupil, protože její texty patří vedle těch jeho k nejlepším. Psala zejména o lidech, které ostatní raději přehlíželi – tedy o Židech, uprchlících či chudině. Zatímco většinou stranický tisk popisoval lidské osudy zejména tak, aby ladily s partajními cíli, Jesenskou zajímali lidé sami o sobě. Chtěla jejich příběhy vyprávět proto, aby pomohla těm nejslabším, ne proto, aby nějaké straně zvýšila popularitu či aspoň pošpinila konkurenci. Proto jsou její články tak působivé.

Jesenská při svém psaní nebrala ohledy na zhoršující se politickou situaci. Mnozí přátelé ji varovali, že jí hrozí nebezpečí. Neubrala ani poté, co byl v Čechách a na Moravě vyhlášen protektorát. Vedle psaní – po zatčení Peroutky gestapem dokonce Přítomnost chvíli vedla – pomáhala mnoha lidem k útěku. Sama odejít odmítala, cítila, že její role je pomáhat v Praze. Gestapo ale dlouho nečekalo, zadrželo i ji a skončila v koncentračním táboře, kde také zemřela.

V posledním dopise otci napsala, že si tam „nedovolila žádnou minutu slabosti“. Což podle svědectví ostatních vězeňkyň nebylo vůbec přehnané tvrzení. Její příběh je popsán v krásné knize Aleny Wagnerové Milena Jesenská. Pokud někde nějaký scenárista hledá dobrý námět na film, neměl by čekat ani vteřinu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 33/2016 pod titulkem Výročí Mileny Jesenské