Ty nejlepší rozsudky českého Ústavního soudu bývají víc než verdiktem o vině a trestu. Určují hranice svobody a odpovědnosti, jsou definicí pravidel života, která dokáže z mlhy předsudků a soupeřících názorů vyhmátnout to podstatné. Minulý týden se jeden takový podařil.
Rozhodovali o odškodnění pro brněnskou rodinu, jejíž dvě malé děti byly těžce zraněny automobilem na přechodu (jedno s trvalými následky). Dívky v klidu přecházely se svým otcem přechod, nevběhly tedy nečekaně pod kola a o vině řidiče nebylo pochyb. Městský soud ale rodině přiznal jen poloviční odškodné s odůvodněním, že otec nevedl své dcery za ruku. A právě tenhle argument teď Ústavní soud odmítl a případ nižší instanci vrátil.
„Protektivní výchova nemusí být vždycky to nejlepší pro ochranu dětí. V okamžiku, kdy máme nepřiměřené požadavky v této oblasti, zasahujeme do svobody dětí a do svobody rodičů zvolit svobodný způsob výchovy,“ zdůvodnila soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková. Zní to dobře z několika důvodů.
Jednak tím stát říká, že rodiče jsou hlavními architekty výchovy svých dětí, což v minulosti vždycky neplatilo. Rozhodnutí, zda dítě vodit, či nevodit za ruku na přechodu, kde má řidič dát přednost, je věc rodinné domluvy, a ne přitěžující nebo polehčující okolnost v případě tragédie.
Ještě zajímavější je, že soudkyně možnost prozkoumávat svět vyhodnotila jako žádoucí kvalitu zdravého vývoje dítěte. Během líčení se odkazovala na pasáže z Dětí z Bullerbynu a Honzíkovy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
