Pokud bychom sestavovali žebříček nejbezpečnějších biotopů této planety, o jeho první příčku by zcela jistě soupeřily i české lesy a louky. Vlci jsou pryč, nejjedovatějším živočichem je tady zmije, ale její uštknutí zdravý člověk v pohodě přežije. Možná posledním tvorem, který nám na výpravách do přírody připomíná smrtelnost, je klíště. Z malého parazita, který roznáší komplikované choroby, jako je klíšťová encefalitida a lymská borelióza, se každopádně alespoň v mediálním prostoru stává reálná hrozba. Lékaři varují, že klíšťata jsou přemnožená, šíří se do míst, kde dřív nežila, a riziko nákazy roste. A když stupeň jejich aktivity dosáhne čísla 10 – což se letos kvůli teplému deštivému počasí děje často –, vůbec bychom prý neměli chodit do lesa. Má smysl brát tohle na první poslech absurdní doporučení vážně?
Štěstí paní Lenky
Návštěvníka laboratoře Parazitologického ústavu Akademie věd ČR v Českých Budějovicích hned za dveřmi obklopí nakyslý pach a skleněné vitríny plné tisíců klíšťat v různém stadiu vývoje – od titěrných larviček přes o něco větší nymfy až po několik milimetrů velké, nacucané dospělé samice. Některá prolézají mezi pilinami ve zkumavkách, většina jen tiše sedí a čeká. V dalších místnostech malí roztoči sají krev přímo z laboratorních myší a morčat. Návštěvník se snaží zahnat představu, že by klíšťata náhle unikla na svobodu.
V Evropě je málo pracovišť, kde toho o klíšťatech – a jimi přenášených chorobách – vědí tolik jako tady. Profesor Libor…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
