Pomalá imploze ostravských dolů předvádí v přímém přenosu, nakolik se neumíme připravit na věci, o kterých předem víme, že nastanou.
Nikdo nemohl předvídat, že světové ceny černého uhlí skočí šipku do prázdného bazénu a strhnou s sebou také OKD. Nicméně léta jsme věděli, že doly končí. Uhelné zásoby – a hlavně ložiska, nad kterými nestojí města ani vesnice – vyčerpáme spíš dříve než později. Namísto příprav však ponejvíce hasíme následky. Až ex post vznikají sociální programy pro propuštěné horníky a stát pomáhá s rekultivací opuštěných dolů.
Jeden z bývalých hejtmanů mi kdysi vyprávěl, že chce svůj kraj proměnit v uhelný Kuvajt. Ale mezi nejzvláštnější objevy ekonomie v minulých desetiletích patří solidní statistická zákonitost, že čím větší nerostné bohatství země má, tím méně její ekonomika roste. Pozapomeňte na emiráty; typický ropný stát najdete v Nigérii. Příčiny jsou dvojího typu. Velkovývoz surovin posiluje měnu, takže poškozuje ostatní exportéry. A elity nemají potřebu pěstovat prosperující ekonomiku ani schopný stát. Jenom se dělí o výtěžek.
Leč některé země si chystají nový zdroj příjmů na doby, kdy bonanza skončí. Norsko část ropných zisků ukládá, aby vydělávaly také příštím generacím. Botswana má svůj fond Pula, kam investuje výnosy z diamantových polí. Na takhle promyšlené vklady je u nás už asi pozdě. Ale můžeme aspoň po německém vzoru připravit důlní revíry.
České těžební koncese jsou směšně levné. Greenpeace kdysi dohledali, jak se dělil zisk z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
