Byla to podívaná připomínající slavnosti z jiných časů. Břehy Temže obsypané stovkami tisíc lidí, její kalné vody prorážené procesím tisícovky lodí, vlajky třepotající se ve větru, v čele veslice Gloriana a na její přídi uprostřed zlata a sametu ústřední postava oslav – královna Alžběta II.

Nebyla to však grandióznost a pompa londýnských oslav královniných šedesáti let na trůně, díky nimž si řada Britů – i těch k monarchii vlažných – před čtyřmi lety znovu uvědomila, proč mají svou panovnici rádi. „Pršelo a ona tam stála celé hodiny. V šestaosmdesáti letech. Kdokoli jiný by si sedl nebo by se šel schovat, ale ne anglická královna,“ shrnula ten pocit v Guardianu britská novinářka Tanya Goldová. „Byla jsem tím velmi dojatá, téměř proti své vůli.“

Banální detail dobře vystihuje podstatu královského „zaměstnání“, tedy že jde navzdory všemu bohatství a privilegiím především o službu. Službu, kterou si Alžběta nevybrala, ale kterou vykonává déle než kterýkoli jiný anglický panovník před ní – a podle svých „poddaných“ lépe než její předchůdci. A v níž pokračuje i nyní, když slaví devadesáté narozeniny. Její obliba neklesá navzdory tomu, že za její vlády se z mocného globálního impéria rozloženého na mnoha kontinentech stala „pouze“ bohatá a vlivná evropská země.

Lepší zítřky

Viděno zpětně se zdá téměř nevyhnutelné, že jestli měla britská monarchie přežít turbulentní 20. století, pak to muselo být právě s touto ženou v čele. Od narození Alžběta vzbuzovala obrovský…