Ptát se po hranici mezi objektivním a subjektivním v žánru reportáže už se přežilo. Zvlášť v Polsku, kde se většina textů neobejde bez jasného názoru. Takto ji definoval Ryszard Kapuściński a na stejných základech staví o generaci mladší Paweł Smoleński. Jinak by asi v předmluvě k českému vydání knihy Irák nenapsal, že texty z let 2003–2004 jsou stále platné, protože situace v Iráku vlastně ustrnula (naposledy tam byl v roce 2013). Sebevědomí, s nímž polští reportéři vyjadřují své názory, může vzbuzovat nedůvěru. Zároveň jim však umožňuje posunout reportáž od publicistiky k literatuře.
Smoleński se tu vyptává na kořeny režimu Saddáma Husajna nejen mučených odpůrců, ale i bývalých elit, majetných pragmatiků či lidí z tzv. šedé zóny, kteří za zvuku benzinových agregátů vzpomínají na dodávky elektřiny. Autor se situuje do role pokorného posluchače, který se jen občas ptá a hlavně si nechává vysvětlovat. Výpovědi Iráčanů rytmizuje arabské oslovení „habíbí“, které zachoval; jednoduchý význam „můj miláčku“ zjevně nevystihoval motivaci jej tak často vyslovovat. Cítíme za ním jistou blahosklonnost k Evropanovi, který nechápe (a nemůže pochopit) složitost irácké reality, je v tom i špetka obligátní slušnosti a někdy povýšenost učitele nad žákem.
Čas se s množstvím skleniček silně slazeného černého čaje ztrácí, přibývá detailů a květnatých metafor, obrysy pravdy však nejsou jasnější. Každý z vypravěčů má tu svou a Smoleński tak jejich mikropříběhy doplňuje pozorováním…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
