Monika pociťuje i po letech trýznivou směsici pocitů. Stud střídají rozpaky a výčitky svědomí, jestli tomu všemu kdysi sama nějak nepomohla. Vzpomínky, které dvaadvacetiletou studentku antropologie pražské fakulty humanitních studií dodnes pronásledují, vedou až na jednu ze základních škol v Ostravě, odkud Monika pochází. „Celé to začalo někdy na konci třetí třídy a začalo to vlastně hodně nevinně. Kluci na nás začali pokřikovat poznámky o tom, co máme mezi nohama,“ říká Monika.

Ke konci čtvrté třídy chování spolužáků nabralo vulgárnější podobu, ale hlavně – začali na drobnou blondýnku, která na svoje desetileté já vzpomíná jako na „hodně dětské“ a „plaché“, i její spolužačky fyzicky útočit. „Říkali nám, že jsme blbé krávy a kun.., že máme být rády, že si nás někdo všímá. Tahali nás za trička nebo za vlasy a osahávali nás,“ vzpomíná studentka a dodává, že jeden incident ční ve vzpomínkách vysoko nad všemi. Skupina kluků si na ni a dvě další spolužačky počkala v družině, zahnali je do kouta a pokoušeli se je osahávat. „Když jsme jim řekly, že to neexistuje, tak nás začali bít pěstmi do hrudníku,“ popisuje Monika. Když incident nahlásily učitelce, útočníkům sice domluvila, stejnou měrou však vyčinila i dívkám, které se měly klukům, s nimiž „mlátí puberta“, jako „ty rozumnější“ vyhýbat.

Když pak jednoho dne chlapci na Moniku a další spolužačky zaútočili před školou kamením, vložila se do věci dívčina matka. Když vyučující nereagovali na její výzvy, ať situaci nějak řeší,…