Idomeni je malá vesnice ležící přímo na řecko-makedonské hranici. Než jsme do Řecka odjeli, evokovalo ve mně její jméno dovolenou v Řecku, teplé večery strávené posedáváním v místních hospůdkách a popíjením vína. To jsem samozřejmě netušila, že Idomeni se možná stane symbolem konce migrační vlny, jakou Evropa od ukončení druhé světové války nezažila. A už vůbec mě nenapadlo, že budu v uprchlickém táboře Idomeni právě v den, kdy politici o uzavření tzv. balkánské cesty rozhodnou.
Naším původním cílem byla srbsko-chorvatská hranice, tam už ale dobrovolníci nejsou potřeba. Na doporučení českých koordinátorů jsme tedy zamířili o pět set kilometrů dále na jih. Informací bylo málo. Jasno jsme měli pouze v tom, že na místě nefunguje téměř nic, pro dobrovolníky neexistuje žádné zázemí a že těch několik málo dní, na které jsme si mohli vzít dovolenou, bude asi náročných.
Vyrážíme v sobotu 5. března před devátou ráno s manželem Pavlem a naší nejmladší dcerou Rút. V Brně přebíráme ve skladu dobrovolníků fungujících na Balkáně kojenecké lahve, dětské výživy, čepice, pláštěnky, seznamujeme se s posádkou druhého auta a míříme na jihovýchod. V řízení se střídáme a v půl čtvrté ráno, po devatenácti hodinách, jsme na místě. Kluci z druhého auta potmě nacházejí travnatý plácek u řeky na dohled od Idomeni, stavíme stany a na pár hodin usínáme.
Ráno přijíždí policejní auto,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
