V textu nazvaném Má Paříž se Saul Bellow zamýšlí nad obratem „mít se jako Pánbůh ve Frankrajchu“, úslovím středoevropských Židů, pro něž po více než sto let ztělesňovala Francie to, co se nejspíš blíží pozemskému ráji. Bellowova interpretace je následující: ano, může-li být Pánbůh někde dokonale šťastný, pak zajisté ve Francii, to jest v zemi, kde jej nikdo neobtěžuje ustavičnými prosbami, modlitbami, žehnáním a žádostmi o upřesnění vhodného dietetického režimu. Paříž, pokračuje Bellow, je svaté město sekularismu. Ve společnosti nevěřících by si i On, po vzoru Pařížanů, mohl zvečera odpočinout ve své oblíbené kavárně. Neboť jen málo věcí je na tomto pozemském světě natolik příjemných a natolik civilizovaných jako poklidné terasy pařížských kaváren za soumraku.
Boží bojovníci islámu vyrušili Pánaboha ve Frankrajchu z jeho podvečerního rozjímání.
Se zánikem civilizací se to má jako s vlastní smrtí. Od jistého, relativně časného věku jsme informováni o tom, že náš život nepotrvá věčně – ale až do jistého, relativně vysokého věku je nám vlastní smrt nepochopitelná. Víme, ale nechápeme.
S civilizacemi je to podobné. Jsme informováni o zániku říše Inků, o rozpadu Říše středu, o agónii Říše římské. Navštívili jsme Parthenon v Athénách i egyptské pyramidy. Ale že by jednoho dne měla zaniknout naše civilizace?
Křesťanská parusia i marxistická vulgáta mají přinejmenším jedno společné: návrat Mesiáše a jeho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
