Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Divadlo Járy Cimrmana Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Téma Divadlo Járy Cimrmana

50 let s Cimrmanem

Na zájezdu s divadlem, které léčí nejen diváky, ale také své herce

U příležitosti 50. výročí první zmínky o Járovi Cimrmanovi odemykáme reportáž  z mimopražského výjezdu legendární scény. Záznamy her DJC najdete nyní na YouTube.

•••

Je pátek, tři hodiny odpoledne a z pražského Strahova sjíždí stříbrný mercedes. V něm sedí dobře naladěný Zdeněk Svěrák. Na hlavě má modrou kšiltovku, v kufru auta jen koženou tašku přes rameno, v níž je momentálně možná nejdůležitější věcí svačina od manželky. Svačina, která má svoji přezdívku – sebák – a také pevné místo v programu několika příštích hodin. Oblíbený cestovní kufřík, který Svěrák coby svého průvodce na divadelní zájezdy detailně popsal v životopisném dokumentárním filmu Tatínek, tentokrát zůstal doma. I když na dnešní výjezd Divadla Járy Cimrmana do Nového Boru navazuje zítra další představení v severních Čechách, spát budou herci doma. Tak to dohodla agentura Václava Kotka, jednoho z dlouholetých herců, jenž má cimrmanovské zájezdy na starosti už šestadvacet let.

Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Divadlo Járy Cimrmana
Divadlo Járy Cimrmana • Autor: Milan Jaroš
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Reklama
Reklama

Dnes je na pořadu hra Afrika a Zdeněk Svěrák říká, že se těší. Zvlášť prý na některé scény – třeba tu, při níž jeho kolega Brukner přijde na jeviště se zvednutou rukou a říká, že na ní má chameleona. Dal mu jméno Zmizík a u diváků má tenhle výstup úspěch. Ostatně jako skoro všechno, co pro dnešní večer sedm herců, kteří do Nového Boru míří dvěma auty, chystá. Představení Cimrmanů v novoborském divadle bylo navzdory ceně čtyři sta korun za lístek vyprodané dřív, než vedení divadla vytisklo plakáty s programem. Stačilo oznámení na internetu.

Den před odjezdem do Nového Boru strávil Svěrák doma. Nejvíc se prý těšil, až vyzkouší své čerstvě naladěné piano. Má asi deset oblíbených klasických skladeb, které se naučil, třeba Turecký pochod od Mozarta, a pro radost – a jak zdůrazňuje, s chybami – si je obvykle o samotě hraje. „Nedělejte ze mě klavírního virtuosa,“ říká a pohupující se mercedes se sune do zatáčky. „Jsem jen harmonikář hrající na klavír. Navíc s trémou.“ Po klavíru pomohl svému kamarádovi Jaroslavu Uhlířovi autorizovat jeho rozhovor pro noviny, zaplatil přes počítač účty a vydal se na cestu.

Ve Vršovicích přistupuje Bořivoj Penc, Svěrákem něžně titulovaný Bořík. Znají se už od první třídy a Svěrák ho přivedl do divadla začátkem osmdesátých let, kdy dva herci jejich divadla emigrovali na Západ a Svěrák se spoluautorem a režisérem divadla Ladislavem Smoljakem chtěli doplnit soubor. Přibírat kamarády byla už několikrát vyzkoušená metoda, která do divadla přivedla většinu pozdějších hvězd. Grafik Jaroslav Weigel původně vytvářel divadlu programy, Jaroslav Vozáb byl napřed najatý jako překladatel, Miloně Čepelku znal Svěrák z rádia a bývalého muzejníka Petra Bruknera poznal Ladislav Smoljak v Brandýse nad Labem, kde oba bydleli. Všichni pak dostali nabídku hrát a zůstali dodnes. Někteří zemřeli, nikdo ale neodešel. Z Divadla Járy Cimrmana se neodchází.

Zdeněk Svěrák je dobrý řidič, a když začne povídat, nepatří na silnici k nejrychlejším. Jeho šedesátka nebo sedmdesátka občas brnká jiným řidičům na nervy, takže zezadu co chvíli problikne světelná výstraha. Mercedes ani jeho řidič se ale nedávají vyvést z míry ani nasazeného tempa a v poklidu přijíždějí do Tyršovy ulice v Brandýse. Svěrák zatroubí a vykročí k jednomu z oken, z něhož vykukuje starší paní. „Dneska, Zdeňku, nebude kafíčko?“ ptá se a nejspíš sama dobře ví, že nebude. Ze dveří už vychází její manžel Petr Brukner a usedá na zadní sedadlo mercedesu.

Divadlo Járy Cimrmana
Dneska kafíčko nebude. • Autor: Milan Jaroš

Svěrák mu hned zčerstva oznamuje, že jeho vnuk promoval na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. „Rektor přitom ve své řeči povídal: zde v Písku, kde působili takoví lidé jako Fráňa Šrámek a kde se narodili takoví lidé jako Petr Brukner. Doslova tak to řekl,“ naklání Svěrák mírně hlavu, aby ho ze zadních sedadel bylo slyšet. Petr Brukner má radost a Svěrák evidentně taky. Jako průpovídka na uvítanou se zpráva z Písku povedla. Nic nebrání tomu, aby mercedes vyrazil směr Nový Bor.

Herci mají mylný pocit, že mají zahrát řečníka. 

Tweetni to

Svěrák nastavuje navigaci a na moment přechází do vážnější debaty. „Péťo,“ obrací se opět na Bruknera s připomínkou k jednomu představení. „Ty jako přednášející padáš v Blaníku do obecné češtiny. Říkáš: to bysme si mohli dát… To tomu projevu nesluší. U pultíku musíš být spisovný.“ Brukner pokyvuje hlavou. Svěrák platí v souboru za strážce češtiny a všichni to ctí. „Jestli ještě něco kolegům vytýkám? Jsou to jen drobnosti,“ pokračuje Svěrák. „Některé vtipy prodáváme příliš okatě. Dáváme najevo, že přijdou, jako bychom diváky vyzývali – a teď se smějte. Podle mě je lepší – a Láďa to taky razil – o vtipu nevědět a jen ho přečíst. Pro lidi je pak takový projev vtipnější.“

U Mladé Boleslavi Brukner radí navigaci ignorovat a zamířit jinou cestou, kterou prý dobře zná. Ženský hlas z navigace ještě několikrát do nyní už potemnělého auta zkouší prosadit, aby mercedes uhnul na její cestu. „Nedá si říct – pořád chce zpátky,“ prohodí Brukner. „Třeba tady nikdy nebyla,“ reaguje Svěrák a navigaci vypíná. Její roli už na zbytek cesty přebírá ze zadního sedadla Brukner. Cesta ubíhá pomalu, v kožených sedačkách mercedesu to ale nevadí. Představení začíná až v sedm a krátká zkouška zvuku zabere nanejvýš několik minut. Žádná novinka, nic překvapivého se na dnešní večer nechystá. Příznivci divadla si zaplatili lístky na hru Afrika a tu dostanou v podobě, v jaké ji obvykle znají a mají rádi.

Ve stejný čas míří do Nového Boru i land rover herce Jana Hraběty a dodávka s kulisáky, kteří vyjeli už o tři hodiny dřív, aby postavili scénu, připravili světla a zvuk. Jak ale zdůrazňuje Svěrák, pojem kulisák není v jejich divadle výstižný. „Ti kluci, co dnes vyjeli stavět kulisy, budou zítra hrát, tak je to u nás úplně přirozené,“ říká Svěrák. I Hraběta, dnes už respektovaný herec malých filmových a seriálových rolí, začínal v sedmdesátých letech jako osvětlovač, a po něm další, kteří se později prosadili v divadle jako herci.

Divadlo Járy Cimrmana
A zítra znovu v České Lípě. (Zleva Brukner, Penc, Hraběta) • Autor: Milan Jaroš

Když dojíždíme do České Lípy, dochází i na vtipy. „Sejde se Američan, Rus a Čech,“ začíná Brukner a spolu se Svěrákem pak dávají vtip dohromady. „Američan říká: Moje manželka je zlatá. Nedávno přijdu domů, jdu do ložnice a koukám, manželka ji nechala celou obložit kalifornským cedrem. Moje taky, reaguje Rus. Nedávno jsem přišel taky do ložnice a koukám, manželka ji nechala celou obložit sibiřskou břízou. Já taky nedávno přišel domů, říká Čech. A v ložnici byl cizí chlap a celej z Český Lípy.“

Vydali jsme se na nádraží a jeli do Vídně

I pro Zdeňka Svěráka je hraní divadla hlavní náplní jeho času. Veleúspěšný scenárista momentálně nic většího nepíše. Ještě za života Ladislava Smoljaka se spolu dohodli, že hra České nebe bude poslední. „Jako autor proto považuji svoji práci pro divadlo za uzavřenou věc,“ vysvětluje Svěrák. Ani nový scénář pro film zatím nechystá. Pouze upravuje scénář svého syna k jeho novému filmu, který má být na motivy Svěrákova dětství za protektorátu. Nepíše ani menší texty, třeba oblíbené povídky, které se stávají knižními bestsellery. „Kdybych chtěl něco psát, potřeboval bych tři až čtyři dny úplného volna a to teď nemám,“ říká Svěrák.

S přibývajícími roky herců Divadlo Járy Cimrmana ubralo na tempu, zcela upustilo od dvou představení za den, která mívali například při zájezdech do Brna nebo Ostravy. Z nějakých třiceti tří představení do měsíce se stalo v průměru dvacet dva. Hru Dobytí severního pólu už nehrají v teplých měsících, protože pobyt na jevišti v tlustých svetrech je příliš náročný. Řidčeji nasazují také hru Akt, protože v ní má velkou roli čtyřiaosmdesátiletý Jaroslav Weigel, který už má potíže s dechem. Když si Svěrák nedávno vyhodil ploténku, šidil pohybové kreace ve hře Hospoda na mýtince, kde vyskakuje na pařez a tančí. Taneční kreace se vůbec odehrávají už spíš v chůzi, čímž dostávají nový komediální rozměr.

Sám Svěrák ale v posledních letech naopak na tempu přidal. Po smrti Ladislava Smoljaka víc hraje. Minulý měsíc vystupoval šestnáctkrát včetně několika výjezdů mimo Prahu. Je to nejvíc z celého souboru. Za ním je Čepelka a Penc s dvanácti vystoupeními za měsíc, Rumlena nebo Brukner s desíti.

Navíc převzal po Smoljakovi dohled nad režií. V praxi to znamená hlavně dohled nad novými herci, které divadlo přibralo. Byla to nutnost. Příští rok bude mít divadlo už čtyři osmdesátníky, dalším dvěma hercům je přes sedmdesát. Ve snaze rozložit síly se ujal nápad jejich kolegy Čepelky představený pod heslem „synové pomáhají otcům“. Do divadla přibyli synové Václava Kotka a samotného Čepelky, oba profesionální herci. Svěrák pozval filmovou a divadelní hvězdu Miroslava Táborského. To mnohé překvapilo, až dosud si totiž Cimrmani zakládali na tom, že jsou herečtí nedoukové a hrají úplně jinak, než je zvykem. „Říkal jsem si, že Táborský je inteligentní a bude vědět, že jeho úkolem není mezi námi vynikat, ale hrát s námi,“ komentuje to Svěrák.

Táborský hraje ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Čas od času se zapomene a spustí svým silným hlasem trénovaným pro velká divadla. Jeho kolegové už mají pro takový případ smluvené znamení a chytají se ušního lalůčku. Táborský pak ví, že má ubrat.  Svěrák vzpomíná, že nejtěžší se paradoxně ukázalo dělání toho zdánlivě lehčího – seminářů, které každé cimrmanovské hře předcházejí a kde se čtou připravené referáty. „Herci mají pocit, že to je taky role. Že hrají řečníka. Tak to ale není. My chceme, aby zůstali sami sebou a byli maximálně civilní,“ vysvětluje Svěrák a dodává: „Říkal jsem mu: představ si, Mirku, kdyby k vám do divadla přišli lidé a tys jim vysvětloval, jaké to tam máte. Také nebudeš hrát, ale zůstaneš Táborský, který provádí.“

Svěrák je navíc umělecký vedoucí, pro kolegy generální ředitel. Se svým „náměstkem“ Miloněm Čepelkou schvaluje repertoár, který podle statistiky předchozích představení sestavuje pro jejich domovské divadlo v Praze na Žižkově Genadij Rumlena nebo pro výjezdní představení agentura Echo Václava Kotka. Klíč je prostý: města i představení střídat a nabízet divákům co nejpestřejší zážitek. I proto má divadlo jako jediné v Česku na repertoáru všech svých patnáct her.

„Hraní naživo je droga. Vidíte, jak jsou ti lidé šťastní, a to se neomrzí. Je to pro mě smysl života, nehrát nepřipadá v úvahu,“ odpovídá Svěrák na otázku, co ho k živému hraní ještě tak táhne. Jeho kolegové mluví podobně. Není těžké tomu uvěřit. I krátký pobyt v šatně, v zákulisí nebo na výjezdu v autě cizího člověka znejistí, jestli se náhodou neocitnul na nějakém víkendovém kurzu pozitivní nálady. Herci divadla jsou k návštěvníkovi samý úsměv a vstřícná gesta. Reportér Respektu se zmínil, že se nestihl najíst, načež byl zahrnut opakujícími se výrazy účasti, nabídkami svačiny a vůbec starostí, jak tenhle „zásadní“ problém řešit.

Divadlo Járy Cimrmana
Je to jako droga. (Ze hry Cimrman v říši hudby) • Autor: Milan Jaroš

Není zkrátka těžké uvěřit, že herci Divadla Járy Cimrmana jsou tak rádi spolu. Mají se prostě rádi. Dělí se o zprávy o svých dětech nebo vnucích. „V divadle vlastně trávím víc času než se svojí rodinou,“ poznamenává Svěrák. I divadelní zájezdy se u nich těší velké oblibě. Mají oblíbené štace, které se každý rok opakují. Na začátku ledna míří do Janských Lázní. Zůstávají tam týden, bydlí v penzionu svých přátel a kromě hraní se rekreují.  Samozřejmě bez manželek. Tak také jejich divadlo vzniklo – jako oddych od rodinného života. Každý rok jezdí na několik dní i do svého dalšího oblíbeného penzionu ve Velkých Losinách. Letos vyjeli na čtyři dny do Ostravy nebo letadlem na představení do Košic, kde vyprodali divadlo, i když vstupenky stály sedmdesát eur. „Vždy jsme si říkali, že budeme hrát divadlo tak dlouho, dokud budou chodit lidi. Nedávno ale udělal Petr Brukner inovaci tohoto hesla. Říkal, že se ukazuje, že lidi budou chodit pořád. A přestanou chodit, až přestaneme chodit my,“ líčí Svěrák. Kdy to bude, nechce domýšlet.

Představení bývají s železnou pravidelností vyprodána a lístky se už desítky let shánějí jako nedostatkové zboží. Výjimkou bylo jen krátké období po revoluci 1989, kdy diváci v zájmu polevili, a divadlo zapochybovalo, jestli poetika zapomenutého génia žijícího na sklonku „nenáviděného“ Rakouska-Uherska potáhne i v demokratických časech, kdy některé narážky přestaly fungovat (například jemná replika původně psaná za hluboké normalizace „vydali jsme se na hlavní nádraží a odjeli do Vídně“).

Podehrávat jako pánbůh

Obdivovatelé humoru Felixe Holzmanna a raných vystoupení Luďka Soboty začínali v roce 1966 s představou, že navážou na způsob legrace, jaký dělalo Osvobozené divadlo. „To znamenalo dělat humor pro lidi, kteří dávali ve škole pozor,“ říká Svěrák. „Podstatou bylo, že jim neřeknete všechno, ale spoléháte na to, že jim dojde pointa a jiskra přeskočí.“ S Osvobozeným divadlem je pojily i nouzové okolnosti, za nichž se struktura představení rodila. Původně plánovali sehrát v jednom večeru dva krátké divadelní kusy. Napsali ale pouze jeden, a tak narychlo přidělali přednášky o Cimrmanově tvorbě, které měly hře předcházet. Formát se divákům i hercům líbil a už zůstal. Werich a Voskovec byli také jednou z nouze posláni před oponu, aby něco řekli a získali čas pro vyřešení jakéhosi problému. Z toho pak vznikly jejich oblíbené promluvy před oponou.

Divadlo Járy Cimrmana
Vítejte na kurzu pozitivní nálady. • Autor: Milan Jaroš

Všichni už samozřejmě vědí, že Cimrmani se za padesát let svého hraní proměnili ve fenomenální zábavu. Jejich repliky se usadily v běžné češtině, hrají je amatéři, a dokonce i soubor anglicky mluvících herců, kteří se dali v Praze dohromady. V Americe se chystá překlad jejich her do angličtiny. Svěrák a další rádi mluví o tom, jak sami vlastně neumějí hrát, jak ani nejsou herci. Divadelní teoretik Vladimír Just s tím ale až tak úplně nesouhlasí. Podle něj byli cimrmanovští herci velmi pečlivě vedeni režisérem Ladislavem Smoljakem k tomu, jak má jejich projev vypadat. Zatím nejvýstižněji podle Justa pojmenoval cimrmanovské hraní právě sám Smoljak, a sice jako podehrávání, tedy opak přehrávání, jímž amatéři většinou trpí. „Učil je úmyslně nehrát, mluvit monotónně, nedělat gesta. Pomáhalo to textu, který díky úspornému hraní víc vynikal,“ říká Just. „Navíc tam byl záměr hrát tak, jak se asi hrálo v časech, kdy české divadlo začínalo.“

Ani zmíněný Miroslav Táborský nesouhlasí s tezí, že herci Divadla Járy Cimrmana neumějí hrát. „Je to naivní herectví, opřené o inteligentní sdělení. Jde o snahu nesnažit se dodávat do těch rolí podtext nebo jiné výklady. Vím, že tady se nesmím snažit vymyslet tu svoji roli lépe,“ říká Táborský. Hraje u Cimrmanů zhruba jednou měsíčně, jezdí i na zájezdy. „Baví mě to a užívám si každé představení,“ dodává.

Promluvy s Láďou

V Novém Boru Zdeněk Svěrák opět zapíná navigaci a nechá se zavést k autobusovému nádraží, vedle nějž stojí divadlo. Auto parkuje u zadního vchodu a herci zamíří po několika schodech do úzké chodby, která končí v malé šatně. Obvykle mívají jednu. Svěrák na chvíli zajde na jeviště, kde zkouší mikrofony. Jeden z kulisáků hercům oznamuje, že zapomněli v Praze obleky, které herci potřebují pro úvodní seminář vědců cimrmanologů. „Už je ale vezou,“ uklidňuje. Zdá se, že mu to věří.

Herci mezitím míří na kávu do těsné divadelní kavárny, pak přichází další rituál – večeře v šatně. Zdeněk Svěrák si vytahuje svůj krajíc chleba se salámem a jablkem úhledně zabalený do ubrousku. Petr Brukner vedle vypráví, že nafotil jihočeské mosty a teď je připravuje k vydání. „Víte o tom, že k focení mostů musí být špatné počasí? Pak fotky vypadají mnohem líp,“ vykládá do ztichlé šatny. Do následné diskuse zaznívá zpráva, že kostýmy konečně dorazily.

Divadlo Járy Cimrmana
Tleskají tolik proto, že už jsme staří? • Autor: Milan Jaroš

Když představení spustí, Svěrák chvíli v zákulisí poslouchá  úvodní repliky a pak se zaraduje. „Každý seminář má svůj první vtip. Posloucháme, a když se lidi nezasmějí, tak si říkáme – dnes to nebude ono. Tihle se ale chytli,“ vysvětluje. Po představení čekají asi dvě desítky lidí s cimrmanovskými knihami na podpisy. Po nich všichni míří k autům a noční silnicí zpět ku Praze. Představení v domovském divadle na Žižkově mívají ještě jeden rituál – promluvy k fotce Ladislava Smoljaka, která visí spolu s jeho ramínkem, kloboukem a divadelními botami na jedné ze zdí šatny. „Rádi říkáme – dneska bys na nás byl pyšný,“ říká Zdeněk Svěrák. Myslí si to i dnes, protože i novoborské představení se jim povedlo. Diváci dokonce v závěru tleskali vestoje. „To bylo určitě kvůli tomu našemu věku. Říkají si: jsou tak staří a dohráli to až do konce,“ zapochybuje napůl v žertu Petr Brukner. Zítra ve tři je čeká odjezd do České Lípy k dalšímu představení.

Ladislav Smoljak: Dělám si legraci

Spiknutí Cimrman (2009)

52-1oprava3
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

2007-1057-vobr-svehla.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2096
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte