Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor Z archivu

Ladislav Smoljak: Dělám si legraci

Tento rozhovor vyšel krátce po nečekaném odchodu Ladislava Smoljaka (dnes by oslavil 84. narozeniny). Jeho autor Erik Tabery k tomu napsal: „Před časem jsme s Ladislavem Smoljakem pořídili rozhovor, který měl živelný průběh a mnohdy se změnil spíše v povídání. Dohodli jsme se proto, že se k němu sejdeme ještě jednou a doplníme ho. Byť jsme se od té doby setkali mnohokrát, ani jednou u toho nebyl diktafon. Naštěstí paměti našich počítačů nestárnou, takže nikdy nepublikovaný fragment je zachován. Tady je.“

Ladislav Smoljak, režisér divadla Járy Cimrmana
Ladislav Smoljak, režisér divadla Járy Cimrmana • Autor: Matěj Stránský

Rád o sobě říkáte, že jste pesimista, přitom se ale na veřejnosti hodně angažujete. To nejde moc dohromady. Jak tomu mám rozumět?

Starost o věci veřejné mám prostě v povaze. Je to možná už z dětských knížek, známé Rychlé šípy a Foglar a Mirek Dušín a tohleto. Samozřejmě se nad tím dnes usmíváme, ale já myslím, že to mám v sobě někde hluboko. Nebyl jsem velký čtenář těchto věcí, mně stačilo málo a věřil jsem tomu, že člověk má dělat dobro, a převáděl nemocnou babičku přes ulici. A když jsem viděl na silnici oblázek, řekl jsem si: Najede na něj auto, oblázek vystřelí, zabije někoho, a kdybych ho neuklidil, cítil bych to jako svoje selhání, protože jsem měl možnost tomu zabránit a neudělal to. Tohle mi zůstalo až do pozdního věku.

Nebo jsem míval jeden čas legitku na městskou dopravu a o prázdninách jsem si ji nekupoval. Ale co čert nechtěl, vlezl jsem do metra, uvědomil jsem si, že nemám lístek, a tak jsem začal v duchu vést rozhovor s revizorem, kterému bych řekl: pane revizore, ten lístek si koupím, až vystoupím, a přesto že už budu mimo platící prostor, tak cvaknu. Pak jsem přijel do konečné stanice, vystoupil jsem, žádného revizora jsem nepotkal, ale šel jsem si koupit lístek a cvaknul jsem ho. Dcera, která ráda jezdí na černo, nechtěla věřit svým uším.

To zní až moc ideálně.

Nejsem ideální. Nejsem kostelní člověk, ale mám takový pocit… mám v sobě nějakou víru. Věřím v to, že v sobě máme zakódovanou vůli stvořitele, která prostě preferuje určitý druh chování, a podle mne má člověk preferovat ten druh chování, o kterém si myslí, že je správný.

Reklama
Reklama

Podle mne má člověk preferovat ten druh chování, o kterém si myslí, že je správný.

Tweetni to

A vám pomáhá angažovat se ve zcela pozemských sporech, třeba na podporu amerického radaru?

To, co bych nazval politickou angažovaností, úsilím člověka prosazovat společensky dobré věci, je podle mého názoru strašně důležité pro smysl života. Řekl bych to takhle: vy o něco usilujete, a to úsilí se vždycky spojuje s jistou nadějí.

Myslím, že hlavní těžiště naděje nespočívá v přesvědčení, že ta věc dopadne dobře, ale v přesvědčení, že to, co děláte, má smysl. To může přijmout i pesimista: víte, že něco nedopadne dobře, a přesto za tím jdete a prosazujete to, protože máte pocit, že to, co děláte, má smysl a je to správné. To je můj druh optimismu: dělat věci, které mají smysl.

Komunisti nevěděli

Jak se díváte na českou společnost?

Tady jsem pesimista. Když si jdu koupit noviny do trafiky, mám možnost vidět malý vzorek toho, co kdo čte. Člověk by řekl, to je docela inteligentně vyhlížející paní – a koupí si Blesk, Story. U té trafiky se mi zdá, že většina lidí se zajímá o naše společenské otázky na úrovni Blesku. A teď zastánci „přímé demokracie“ a referenda chtějí těmto lidem, kteří se starají o politiku maximálně na úrovni Blesku, svěřit do rukou osud státu.

Příklad za všechny: otázka zmíněného radaru. Z jistého hlediska je marginální, jestli tu někde bude nebo nebude pár kilometrů plotu a za ním 200 Američanů. Ale signalizuje to důležité věci: jestli tenhle národ je ochoten se solidarizovat se svými spojenci, vracet spojencům to, co oni do nás vložili. Přece američtí vojáci za nás umírali ve 2. světové válce. A umírají i v Iráku. V otázce americké základny se koncentruje náš postoj, naše zodpovědnost za národ, za národní zájem a za to, jestli jsme solidární se svými spojenci. To je velmi vážná otázka a mají ji rozhodnout čtenáři Blesku, kteří když se jich zeptáte, co se nového dozvěděli, tak maximálně vědí, která zpěvačka si dala udělat nové kozy. Tito lidé budou za nás rozhodovat o naší budoucnosti. A nejen naší: ten postoj ovlivňuje politiku Evropské unie. Takové referendum může být trumfem nekompetentnosti, sobectví a zbabělosti. Já jsem proti referendům z těchto důvodů.

My jsme ale měli referendum, v němž většina rozhodla, že vstoupíme do EU.

Ale tehdy demagogové a populisti neměli možnost říkat, co dneska. Slyšel jsem nedávno odpověď předsedy komunistů na otázku Václava Moravce: Jste proti základně, ale neměli vy byste se nejdřív omluvit za to, že tu byla sovětská vojska? Řekl: My jsme se omluvili, že přítomnost sovětských vojsk byla chyba, ale je taky chyba, kdyby tu byli američtí vojáci. V tu chvíli mu už nikdo neodporoval.

Kdybych tam byl, nevydržel bych sedět: Vy, soudruhu, máte tu drzost tohle srovnávat? Obsazení země v roce ‘68 půlmilionem vojáků v noci, únos vlády do Moskvy v řetězech, nastolení okupačního režimu, kdy naše tzv. vláda byla pouze místodržícím zahraniční mocnosti, a trvalý pobyt vojáků až do roku 1989 na jedné straně, na druhé pak jeden radar, kam přijde po dohodě, po dlouhém jednání 200 vojáků? Vy tyhle dvě věci máte tu drzost dávat na jednu rovinu?

Kdy vás poprvé napadlo, že má smysl a význam se veřejně angažovat?

Pro mě je ten předěl listopad 1989. Do té doby měla naše angažovanost jasnou podobu, my jsme dělali divadlo, jehož existenci jsme považovali za dobrou. Utvrzovala nás v tom velká divácká obec, lidi nám říkali: vaše divadlo je ostrůvek svobody. Vím, že to dneska vypadá domýšlivě, ale my jsme to skutečně slyšeli z různých úst tak často, že jsme tomu nakonec sami uvěřili a že jsme to tak sami cítili: i pro nás jako herce a tvůrce to byl ostrůvek svobody.

My jsme čirou náhodou vybrali postavu Cimrmana a zasadili ho do přelomu 19. a 20. století, tedy do času, v němž se rodila moderní doba. Tím, že jsme humorně pojednávali o problémech, které cítili naši předkové a Jára Cimrman, a my jsme je jako adorovali, tím jsme se dotýkali otázek, které měly ozvěnu v tom, co jsme žili. Výhodou bylo, že to neodhalila cenzura, takže jsme mohli existovat a tvořit. Komunisti měli pocit, jestli nejsme vlastně na jejich straně, když se vysmíváme uhlobaronovi. Přitom lidi se tomu chechtali a věděli, že jsme tím šimrali témata, která je zajímala.

Museli jste ale dělat kompromisy.

Museli jsme dělat už ten kompromis, že jsme vážně, slušně a zdvořile jednali s nadřízenými, kteří byli totální hlupáci. Museli jsme to podstoupit jen proto, že jsme chtěli existovat, jinak to nešlo. Za takovéhoto kompromisu bylo to naše společenské zadání jasné – budeme dělat divadlo, které nebude služkou jejich politiky, budeme ho dělat tak, aby nikdo nemohl říct: oni jim posluhujou. Ale budeme ho dělat natolik obezřetně, aby nás nezakázali.

Do listopadu měla pro mě angažovanost tuto podobu, ale pak jsem si uvědomil, že naše divadlo už má spíš jinou funkci, už tam jde víc o duševní zdraví. Není na škodu, že oživujeme minulost, ale politicky už nejsme žádným ostrůvkem svobody.

Géniové dva

Co teď čtete za knihu?

Struktura vesmíru, Brian Greene. Je to o tom, v jakém žijeme světě, co to je vlastně čas a tak. Snažím se stále porozumět vědě a světu. V tom se liším od Zdeňka, který je vyloženě múzicky zaměřený.

Nedávno jste někde řekl, že jste se ve stáří zase začal učit anglicky. Proč?

To mám od Cepla (Vojtěch Cepl, bývalý ústavní soudce – pozn. red.). Ten tak trochu opovrhoval lidmi, kteří neumějí anglicky. Říkal, že bez ní nelze porozumět světu. Já se učil anglicky už za komunistů a možná na to nemám talent. Ale víte, za jakých okolností jsme tehdy studovali angličtinu? Po opuštění studovny jsme neslyšeli jediné anglické slovo, nebyly tu žádné anglické knížky. To učení pro nás byla bezcenná věc. Leda že bychom se mohli pochlubit – je nám to na prd, ale umíme anglicky. Po listopadu jsem zapomněl z vlasteneckých důvodů rusky a začal se znovu učit anglicky. Začal jsem si z Lidových novin vystřihovat kurzy.

Já se celý život považuju za člověka, který pozdě dozrává. Navíc třikrát jsem se rozvedl a po každém rozvodu člověk o všechno přijde – majetek, vztahy – a začíná znova. Proto asi tak inklinuji nebát se začínat znova.

Proč jste přestal po listopadu ‘89 točit filmy?

Někdy kolem listopadu jsem dostal nabídku, abych natočil pohádku o létajícím ševci. Já na to říkal, že mám chuť napsat a natočit pohádku, která se už konečně vymkne z úspěšného modelu Pyšné princezny, kterou všichni kopírovali. Tak jsem to odmítl a napsal si svůj scénář pohádky na bázi loutkového divadla. O tom, že dvě děti vlezou v noci do loutkového divadla a to divadlo oživne. Kluk zmizí a holka ho jde s principálem do světa loutkového divadla hledat.

To už bylo ve svobodných poměrech, a tak se vyskytl nějaký zámožný člověk, který chtěl ten film financovat. Dal milion do přípravné práce, ale pak si vše rozmyslel a šel od toho. Tím jsem se dostal najednou do prostředí lidí, kteří sháněli peníze na své filmy. A nedařilo se mi. Nezdálo se, že ti lidé, kteří dávali peníze do filmu, by byli ochotní je dát do mě. Pak jsem se začal zabývat víc divadlem a měl pocit, že tam jsou větší možnosti vyjádření.

A neměl jste se při shánění peněz jen víc snažit?

Já tehdy prožíval druhý, nejdramatičtější rozvod, byl jsem vyhaslý. Když jsem nabyl rovnováhy, tak jsem začal hrát, založil si Studio Láďa, intenzivně žil divadlem. Říkal jsem si, proč se mám trápit a uhánět peníze, když je mi u divadla tak dobře? Rozhodně jsem nezahálel.

Dnes už je skoro zločin napsat knížku, protože ten informační prostor dál zahlcujete.

Tweetni to

Sledujete současnou českou kinematografii?

Sleduju, ale ne všechno. Vystřihnu si články, ale buď ten film, co chci vidět, nikde nehrajou, nebo zapomenu, co jsem chtěl vidět. Ten příval informací – co vám přijde do kastlíku, co si koupíte, co dostanete – je tak veliký, že čtu nějakou informaci a hned za chvíli ji přehluší informace jiná. Cepl na to říkal, že dnes už je skoro zločin napsat knížku, protože ten informační prostor dál zahlcujete.

Jaký je rozdíl mezi kinematografií před listopadem ‘89 a po něm?

Těžko bych vám to řekl. Zdeněk, který má teď zkušenosti z natáčení s Honzou, a ví, jak se točí teď, říká: já si nedovedu představit, že by se dnes třeba i z nějaké nouze natáčelo tak, jak jsme točili my dříve. Třeba příklad z filmu Jára Cimrman ležící, spící, kde je scéna před Schönbrunnem. Tehdy zbyly na Barrandově nějaké peníze, a tak jsme si řekli, že by bylo skvělé, kdybychom mohli tu jednu krátkou scénu natočit před skutečným Schönbrunnem. Řekli jsme – najmeme si místní kočár, kočího oblékneme do dobového kostýmu. Tak jsme vyjeli – režisér, kameraman, produkční s penězi, dva herci a jeden řidič, protože jedno auto jsem řídil já. Na místě jsme potřebovali vyhnat turisty, tak jsem já jako režisér běhal k lidem, kteří se blížili do záběru, a přemlouval je, aby počkali. Není myslitelné, aby se takhle amatérsky točilo dnes.

Nechybí vám dnes ve filmech nějaká témata, o nichž jste třeba vy kdysi uvažovali?

Zdeněk u filmu zůstal, píše scénáře, tak tam leccos dostal. Já nějakou nostalgii necítím.

Proč vás vlastně divadlo tak pohltilo? Přece jen dříve jste točil filmy poměrně často.

V divadle se otevře opona a hraje se. U filmu se točí scéna jednou, podruhé, potřetí a počtvrté, a musí u toho být hodně techniky a marketing a tyhle věci. Navíc jsem přesvědčený, že divadlo, které mám rád – tedy komorní a zábavné –, má budoucnost. Řeči o tom, že budeme mít doma dokonalou televizní stěnu a vše si pustíme, je sice pravda, není ale pravda, že divadlo bude mrtvé. Divadlo je velkou konkurencí těmto technickým vynálezům, které si budou konkurovat i navzájem.

Divadlo bude neustále živé a svěží tím, že se tam lidé setkávají tváří v tvář. My, co děláme humor, to opravdu cítíme. Na tom jevišti se něco stane, ten sál zabouří, vy se díváte do rozesmátých obličejů a potlesk vám jako vlna vletí na to jeviště. Vy se v tom vykoupete, povzbuzen tou atmosférou se zlepší i váš výkon a vracíte to tomu divákovi zpět. Tuhle schopnost komunikace nenahradí žádná domácí televizní stěna.

Je pro vás dnes hraní v divadle těžší než zamlada? Nebo je to stejné?

Jsme starší, naše divadlo začínají trápit nemoci. Zájem diváků nás tlačí do čím dál většího hraní, ale abychom odvedli kvalitu a vůbec vše zdravotně zvládli, musíme si stanovit limity. Řekli jsme si se Zdeňkem, že dáme pokyn našemu manažerovi, že chceme třicet představení do měsíce – každá role má dvě varianty, to znamená maximálně patnáct hraní do měsíce. Navíc to chceme redukovat na jedno představení v jednom dni, už žádné dvojáky jako dřív, kdy to bylo výhodné – jednou jsme postavili kulisy a dostali pak dvojitý honorář.

Proč má podle vás vaše divadlo takový úspěch?

Obalka promeny
Obalka promeny • Autor: Respekt
Mě by to samotného objektivně zajímalo. Čtyřicet let fenomén, který takhle zaujme českou pospolitost? Důvod, proč Einstein převrátil fyziku naruby, je jasný – on byl génius. Ale my přece nejsme žádní géniové. I když nedávno jsme se Zdeňkem někde napsali, že na to, aby mohlo vzniknout takovéhle divadlo, tak museli spojit své síly alespoň géniové dva. Dělám si legraci.

Rozhovor vyšel ve speciálu Proměny, který můžete zakoupit v aplikacích či v tištěné podobě na RespektStore.cz.

 

Ladislav Smoljak (1931-2010)

Původní profesor učitel a redaktor. Byl čelnou postavou Divadla Járy Cimrmana, které založil spolu se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem. Režíroval, psal scénáře, hry a působil jako herec, a to ve filmu i v divadle. Zemřel 6. června 2010 na rakovinu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2007
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte