65_JEDENDEN_archiv autorky
Autor: Archiv autorky

Nejspíš si řeknete – takové klišé, strážní andělé, avšak za těmito slovy se pro mě skrývá hluboká pravda. Došlo mi to včera, když jsem ležela v posteli po silném epileptickém záchvatu a snažila se usnout. Vedle mě seděla moje máma a láskyplně mě celou dobu držela za ruku. Chvíli jsem ji pozorovala, její tvář byla zaplavená starostmi. V ten okamžik mi prolítla hlavou myšlenka, jaké mám štěstí, že mám takového anděla.

Před třemi roky, když mi bylo dvacet, mi diagnostikovali nádor na mozku a s ním spojenou epilepsii. Za poslední půlrok se stav epileptických záchvatů zhoršil a to mě přivedlo ze světa zpět domů, jak moje kamarádka z Francie říká – „to the mamma hotel“.

Reklama
Reklama

Můj „mamma hotel“ se nachází v malé vesničce na Moravě. Musím přiznat, že je to veliký skok, po letech téměř naprosté nezávislosti v rušném městském životě být najednou závislá na lidech kolem sebe. Půlrok strávený den co den s jedním člověkem může být celkem šílenství, ale nejsem sama v této rovnici. Je tu máma a její muž,  který pomáhá, jak jen je to možné.

Děkuji vám oběma! Museli jsme se naučit, jak spolu spolupracovat, najít svůj rytmus. Ráno vstaneme, nasnídáme se a začneme plánovat den. Musíme vše zkombinovat dohromady. Já totiž nemůžu být sama, nikdy nevíme, kdy přijde záchvat, a každou chvíli se může něco stát. Je to vyčerpávající život. Tím myslím hlavně pro mámu a jejího muže.

Nedokážu si představit, co prožívají. Nejsem rodič, ale včera jsem to viděla v máminých očích. Ten smutek a strach, rvalo mi to srdce. Ale pracujeme na tom a já věřím, že s tím, co děláme, to bude jen a jen lepší. Moc bych chtěla pro ni a všechny tady klid.

Zorganizujeme si den, já  nemám práci, se svojí momentální kondicí nemůžu být zaměstnaná mimo dům, takže pomáhám mámě, v podstatě se tak vezu… A do toho všeho spadá ještě můj pes, který tady má každodenní procházky, ten to vyhrál na celé čáře.

Jeden by si mohl říct, že život na vesnici bude pěkná nuda, a já bych nebyla výjimkou, opak je však pravdou. Nevím, asi mám štěstí, ale tady se pořád něco děje. Tak například, nedávno tady někomu ulítl pár australských papoušků a majitel vyhlásil odměnu pro toho, kdo je chytí.  Skoro celá vesnice začala klást pasti v podobě krmítek s ovocem, vypadá to jako kus klacku s přitlučenou dřevěnou miskou nahoře a v ní je ovoce. To je celé. Vůbec nechápu, jak to má fungovat, ale každopádně je to vtipná podívaná, a papoušci nestrádají hlady. Podle mého se ti dva celým tím honem náramně baví. Myslím, že pokud si dokázali otevřít voliéru, tak se těžko nechají chytit na klacek s ovocem.

Já jim fandím. Lepší svoboda než být v kleci. Naprosto si rozumíme. A jak říkám – jeden se tady nenudí. Každý den je překvapením, nikdy nevíte, co vás potká na procházce, jestli vám páreček papoušků nepřelítne nad hlavou atd. A i když není jednoduché skloubit den tří dospělých lidí dohromady, my jsme důkazem, že to jde. Pokud zažíváte někdo něco podobného, mám pro vás jen jednu radu: mějte se rádi a respektujte se. Každé ráno, když se budíme za vřískotu papoušků, myslím na to, jaké mám štěstí, že jsou mi nablízku takoví andělé, kteří mě střeží pod svými křídly.

Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí, a já jsem připravená vzít si z celého tohoto života a situace vše, co mě posílí. I když to není jednoduché. Přichází noc,  a já se nechám překvapit, co mě potká zítra. Tento den bych však chtěla  věnovat své mamince, své hrdince, nejsilnější ženě a  jednoduše neuvěřitelnému člověku, za kterého bych dala život.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte