Pořád je znát, že to kdysi byl palác, jaký v Praze neměl obdoby. Mramorové schodiště je sice ošlapané, malované stropy podpírají dřevěné trámy a z někdejších luxusních salonů se zachovalo jen dřevěné obložení plus prosklené dveře s novorenesančním kováním. Duch pompéznosti, který téhle monumentální stavbě v těsném sousedství Masarykova nádraží před více než sto padesáti lety vtiskl rod Desfourů, se z ní však na rozdíl od původních majitelů vyhnat nepodařilo. Ani mrazírnám a vojákům, kteří tu v posledních dekádách sídlili, ani sousednímu Rudému právu, kvůli jehož centrále tu v osmdesátých letech pravé křídlo Desfourského paláce zbourali.
Čtyřpatrový nárožní dům je jednou z kulturních památek, s nimiž si město léta neví rady. Nejsou peníze na rekonstrukci ani moc nápadů na využití. Od pátku ale palác dýchá novým životem. Sice jen na chvíli, zato hluboce: v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu tu probíhají výstavy, hraje se divadlo, přednáší se, debatuje a v neposlední řadě večírkuje. A čeká se, že se tím rozvíří diskuse kolem budoucnosti místa jinak skrytého před veřejností.
Takhle to dnes s podobně postiženými památkami dělá i spousta jiných festivalů na řadě míst republiky. Akce 4+4 dny je ovšem výjimečná. Byla totiž vůbec první, kdo s tím právě před dvaceti lety začal.
Touha po svobodě
„Bylo to dané generačně,“ vzpomíná produkční Denisa Václavová, jak se v roce 1996 s kamarády studujícími u Ctibora Turby na HAMU nebo „alternu“ na DAMU shodla, že už jim nestačí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
