Kultura

Jíst zvířata

Spisovatel Foer zavádí čtenáře do pekla velkochovů

Podmínky ve velkochovech jsou příšerné, stejně jako naše způsoby mořského rybolovu. Měli bychom se nad nimi i nad sebou zamyslet a vyvodit z toho důsledky. To je hlavní poselství knihy Jíst zvířata od Jonathana Safrana Foera. Amerického spisovatele proslavily romány Naprosto osvětlenoPříšerně nahlas a k nevíře blízko, jeho třetí kniha má ovšem reportážní, kulturně-historický, autobiografický a hlavně angažovaný charakter.

Citový tlak na čtenáře je vskutku silný a těžko souhlasit s českou anotací, podle níž „objektivně popisuje, co během svého čtyřletého výzkumu zjistil, viděl a zažil“. Nutno ovšem podotknout, že většina dosavadních recenzí (originál je z roku 2009) odráží hlavně osobní názor pisatelů na základní otázku knihy. Některé texty Foerovi připomínají, že podmínky se v mnohém zlepšily, na druhé straně jsou tu články, jež spisovateli vyčítají, že byl ještě příliš mírný.

Vyhlazovací války

Foer sám – jak píše – dlouho kolísal mezi vegetariánstvím a konzumací masa. Zlomové pro něj bylo narození syna. Tehdy se snažil zjistit, jak to chodí v masném průmyslu, aby se mohl rozhodnout, čím bude dítě živit. Výsledky pátrání a osobní vývoj tu spojuje s příběhem své židovské babičky, která stěží přežila nacistické pronásledování; na konci války přitom na pokraji smrti odmítla kus vepřového s odůvodněním, že „jakmile na ničem nezáleží, není co zachraňovat“.

Reklama
Reklama

K tomu autor přidává minihistorii lidského vztahu ke zvířatům: od dob, kdy pravěcí lovci zvířata pokládali „tak nějak za sobě rovná“, přes vegetariánství Franze Kafky až k tomu, co označuje za „vyhlazovací války“. Ty líčí velmi naturalisticky a zvláště drsně popisuje podmínky na jatkách, odsuzuje však celý systém „průmyslového chovu zvířat“. Děsí jej morální důsledky toho, jak s nimi zacházíme, ale varuje také před globálními důsledky rozmachu velkochovů, které jsou – „zejména s ohledem na onemocnění z jídla, odolnost bakterií vůči antimikrobiotikům a hrozbu pandemie – opravdu děsivé“. Stěžuje si zaké na znečištění životního prostředí exkrementy; jeho slovy „problémem je obrovské množství sraček“.

Pozoruhodně Foer píše o „mýtu zvířecího souhlasu“, jímž naši předci obhajovali zabíjení zvířat. Aby zdůraznil barbarství soudobého zacházení s domácími zvířaty i v moři lovenými živočichy, věnuje se také jejich vysoké inteligenci. Tu připisuje i rybám, u nichž nachází například „dlouhou kulturní tradici“ putování na konkrétní místa. Pojem „kultura“ jsou sice vědci ochotni přiznat nanejvýš lidoopům, Foer se tím však snaží dokázat, že ti, které kvůli výživě zabíjíme, jsou nám podobni více, než jsme ochotni si přiznat. Současně operuje s heslem „nejsme jako oni“ a nabízí vlastní definici člověka: „Lidé jsou jediná zvířata, která považují za důležité, kdo má kdy narozeniny, mrhají časem, drhnou fleky na potazích, mají náboženské skupiny… a mohou se rozhodnout něco nejíst z morálních důvodů.“

Zkuste v restauraci říct: Jím jen maso z rodinných farem.

Tweetni to

Nezpochybnitelný, byť nijak objevný je jeho poukaz na kulturní podmíněnost vztahu ke zvířatům: „Francouzi zbožňují psy a občas jedí koně. Španělé zbožňují koně a občas jedí krávy. Indiáni zbožňují krávy a občas jedí psy.“ V duchu těchto úvah potom Foer provokativně nadhazuje, proč by Američané a Evropané nemohli dělat to, co je a bylo rozšířené v mnoha světových kulturách. Tedy jíst psy a kočky – přinejmenším ty z útulků, které bychom jinak museli utratit.

Spisovatel připouští, že žít v západní společnosti jako „selektivní všežravec“ není jednoduché. Pro vegetariána není tak obtížné dostat v restauraci odpovídající menu, ale zkuste říct: Jím jen maso z rodinných farem. Nechce také vinu nechávat jen na konzumentech a „kruté výrobky“ by podle něj měly být zakázány. V souhrnu ale čtenářům nic neulehčuje. I když má úhledný balíček masa v supermarketu označení bio, odmítá autor konzumentovi dát morální rozhřešení. Například pro kuřata chovaná pro maso nemusí ona nálepka „znamenat vůbec nic“.

Biolog a filozof Stanislav Komárek tvrdí, že jednou bude naše počínání ohledně zvířat odmítáno stejně, jako je v Evropě vnímána genocida Židů. Foer tak daleko ve svých příměrech nejde, ale rozhodně se nesnaží o chladnou objektivitu – pokud něco takového v dnes hojně diskutované otázce existuje.

Nedělat nic

Naopak: v zájmu věci do boje zapojuje své nemalé verbální umění. Jeho naléhavost a osobní nasazení by někdo označil až za lehkou formu citového vydírání, jež se koncentruje v pasážích typu: „Oči zvířete se střetnou s našima. Dívá se na nás a ať už odvrátíme zrak (od zvířete, svého talíře, nepříjemného pocitu či od sebe samých)nebo ne, musíme se s tím pohledem nějak vypořádat. Ať už změníme své životy, nebo naopak neuděláme vůbec nic, zareagovali jsme. Nedělat nic je taky odpověď.“

Není pochyb, že ve vztahu ke zvířatům máme mnoho co zlepšovat. Domácí čtenář, který by chtěl s Foerem v něčem polemizovat, by mohl argumentovat hlasy, že zdejší normy jsou přísné a americké podmínky by u nás byly nemyslitelné. Přivolat si odborníky, podle nichž stresování zvířat při porážce není v zájmu obchodníků, protože jejich maso pak vyloučí příliš vody. Nebo z mezinárodních zdrojů citovat publikaci Životní pohoda zvířat, v níž John Webster tvrdí, že v posledních deseti letech nastal prudký vzrůst aktivního zájmu o tyto otázky. Emeritní profesor chovu hospodářských zvířat dává i konkrétní rady a jeho věcný přístup se může zdát přínosnější.

Nicméně Foer chce v prvé řadě měnit konzumenty, až poté systém. Jeho cesta není nová, ale je osobní; a totéž chce po čtenářích. Tak jako to udělala zřejmě nejznámější z tisícovek těch, kteří prý pod vlivem jeho knihy změnili názor – herečka Natalie Portmanová po přečtení prohlásila, že přestupuje od vegetariánství k veganství a vyznala se: „Považuji Foerův boj za hrdinný. Pokud skrze jídlo předáváme našim dětem i naši víru, jaké příběhy jim chceme vyprávět?“

Uvidíme, jaké reakce budou převažovat v masožravém Česku. Na vydání se tu budoucí čtenáři složili prostřednictvím crowdfundingu, neboť nakladatelství prý mělo odstrašující zkušenost s odbytem podobného titulu.

Autor je redaktorem iLiteratura.cz.

Jonathan  Safran Foer: Jíst zvířata

Přeložila Lucie Menclíková, Dokořán, 292 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte