piktogram
Evropa se nezmění kvůli příchodu uprchlíků, ale změní se v reakci na jejich příchod • Autor: Profimedia.cz

Takhle dobře už Česku dlouho nebylo. Ekonomika roste slušným tempem, nezaměstnanost klesá, počasí je více než dovolenkové, lidé utrácejí a Miloš Zeman má za sebou už polovinu mandátu. Jinými slovy, co víc si přát? Místopředseda sněmovny Petr Gazdík ale v televizi oznámil, že „českou společností hýbe strach“. A má svým způsobem pravdu. Až se bude vybírat slovo roku 2015, bude „strach“ rozhodně bojovat o přední příčky s výrazy jako „uprchlík“, „sluníčkář“ či „Agrofert“.

uprchlici, calais, francie, srpen 2015
Calais • Autor: Matěj Stránský
EXODUS
Text je součástí speciálu Respektu o uprchlické krizi, v rámci něhož odemykáme reportáže, komentáře a další tematické texty jako náš příspěvek k lepší orientaci české společnosti.
 

Když vidíme někoho, že se bojí přejít přes přechod nebo má obavy z operace, je naší přirozenou reakcí dotyčného utěšit a pomoci mu strach překonat. Je to snadné, protože tyto obavy nás neohrožují. Když se ale bojí nemalá část společnosti, je to závažnější a pomoc složitější.

Ocitli jsme se ve zvláštní situaci. Když vyjdeme před dům, kde bydlíme a rozhlédneme se kolem dokola, s devadesátiprocentní pravděpodobností žádného uprchlíka nespatříme. Většina by musela cestovat poměrně dlouho, než by nějakého potkala. Přesto jsou u nás obavy silnější než v zemích, kde mají uprchlíků statisíce. Možná zvyšuje napětí právě to, že se u nás nic neděje, a tak představivost vítězí nad realitou.

Tři zprávy ze sítě

Ať už je to jakkoli, nešťastné je, že s tímto strachem Čechů nikdo nepracuje (tedy kromě těch, kteří na něm chtějí vydělat). V lepším případě se podceňuje, v tom horším se přisuzuje jakýmsi protofašistům. To je ale zásadní omyl. O strachu dnes mluví kdekdo, pražskými intelektuály počínaje a brněnskými důchodci konče. Ve stejný den, tedy minulý čtvrtek, se na sociálních sítích objevily tři velmi zajímavé komentáře lidí, které nic nespojuje – spisovatelky Radky Třeštíkové, výtvarníka a vizionáře Romana Týce a důchodce Jiřího Talacka. Všichni psali o svém strachu.

Reklama
Reklama

„Ano, mám v jistém smyslu slova strach. Ne strach z černých lidí, ale ze změn ve společnosti, které ve spojení s nastávající fatální ekonomickou krizí budou zásadní,“ napsal mimo jiné Týc, což je velmi podobné úvaze paní Třeštíkové. Ta považuje za podstatné pomáhat lidem v nouzi, ale pokud by přicházeli další a další, „první reakcí by bylo jakési automatické přání, aby odešli jinam, protože při tak obrovském množství bych se už necítila bezpečně a neuměla bych jim všem pomoct. Měla bych úplně obyčejný strach.“

Pan Talacko píše, že strach už má, a přináší i vzkaz politikům. „Rozhodně mě tohoto strachu nezbavíte svými pohrůžkami a zákazy, na místo toho, abyste mne toho strachu zbavili tím nejjednodušším způsobem, a to léčením, mám na mysli vaším veřejným vystupováním v médiích a ujištěním … že uděláte všechno pro to, abych nebyl nijak ohrožen.“

Tyto hlasy nejde přehlížet. Nelze najít ani jeden racionální důvod, proč je nebrat vážně. Nestojí tu elita proti obyčejným lidem, liberálové proti neonacistům, měšťané proti vesničanům. Není to strach namířený proti někomu, vychází ze soukromého hodnocení nastalé situace, která přináší po desetiletích klidu nebývalý chaos na náš kontinent.

Pan Talacko správně určil příjemce svého dopisu, tedy české politiky, je ale velmi pravděpodobné, že se mu jeho list vrátí s poznámkou „adresát nezastižen“. V této historické chvíli se totiž čeští politici de facto ztratili. Nikdo se k situaci pořádně nevyjadřuje, nikdo nepřichází s věcnými návrhy.

Tedy občas se nějaká úvaha zjeví, ale prokazuje jen nekompetentnost jejího autora. Například Andrej Babiš vystoupil s nápadem, aby situaci řešila armáda NATO, což Aliance pochopitelně odmítla, protože k takovým účelům neslouží. Navíc čemu by měli vojáci vlastně pomoci?

Ještě pozoruhodnější jsou slova místopředsedy sněmovny Petra Gazdíka, který v televizi na otázku, jestli se také bojí uprchlíků, rozhodně odpověděl: „Samozřejmě. Já mám čtyři děti, paní redaktorko, a samozřejmě že se o svou rodinu a o své děti bojím.“ Gazdík pak ještě pokračoval: „Vyčítám vládě a zejména Evropské unii, pokud občané necítí aktivní kroky od vlády a aktivní kroky z Evropské unie v rámci zabezpečení jejich bezpečí.“ Navrch dodal, že Unie by měla zajistit, že se tu „nebudou odehrávat“ teroristické útoky.

Shrňme si, co jsme se dozvěděli: Jeden z nejvyšších ústavních činitelů považoval za nutné seznámit své spoluobčany ne s tím, co pro mě dělá, ale že má strach o rodinu. Jestli se do té doby někdo nebál, po zhlédnutí pořadu rozhodně ano. Jeho apel na Unii (mimochodem, my jsme také Unie), aby zařídila, že už nebudou další teroristické útoky, je stejně relevantní jako vyžadovat po Gazdíkovi, aby zabránil Čechům zabíjet na silnicích.

Život podle Gabriela

Od politiků veřejnost neočekává, že se budou chvět, ale že udělají něco, co situaci občanů zlepší. Je to stejné, jako když přijedou policisté na základě volání, že se někdo vloupal do domu. V tu chvíli nechcete slyšet, že se bojí tmy, očekáváte, že začnou po zloději pátrat.

Jak mají politici jednat, ukázali minulý týden naši němečtí sousedé, kteří skutečně čelí dramatické situaci. Až osm set tisíc uprchlíků zřejmě požádá Německo o pomoc. Hned na několika úrovních zasedají krizové štáby, které řeší alokace financí, humanitární pomoc, jedná se o změně ústavy, aby bylo možné snadněji pomáhat regionům ze strany centrální vlády. Politici si zvou experty, s nimiž konzultují, co je třeba dělat. Výsledkem jsou například návrhy, že kdo si sežene práci, bude moci v zemi zůstat bez ohledu na další procedury, protože se ukázalo, že zaměstnavatelé nechtěli najímat pracovní sílu, u které nebylo jasné, jak dlouho v zemi zůstane. Politici také, v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, tvrdě odsoudili útoky na uprchlíky a naopak stále dokola oceňují ty, kdo lidem v nouzi pomáhají.

Za zmínku však stojí i článek předsedy SPD Sigmara Gabriela, který vyšel v týdeníku Die Zeit. Vládní politik nejdříve popsal pohnuté osudy několika uprchlíků, s nimiž se osobně potkal. Ocenil, jak se Němci snaží pomáhat, ale přiznal, že stát rozhodně na takovou vlnu nebyl připraven, a proto země zažije řadu problémů a konfliktů. Podle Gabriela je ale Německo tak vyspělou, schopnou a bohatou zemí, že to zvládne. A chce to dokázat i za pomoci imigrantů, kteří hledají lepší společnost, „v níž spravedlnost a solidarita opravdu fungují“. „Uprchlíci nám připomínají poklad, který máme. Měli bychom se naučit se o něj podělit,“ píše Gabriel.

Podstatná je ale také druhá polovina jeho textu. Sociálnědemokratický politik totiž píše, že považuje za zásadní vést dialog i s těmi, kdo „jsou nervózní a znepokojení velkým počtem uprchlíků“. Vyzývá politiky, aby za těmito lidmi vyrazili, i když to bude často velmi nepříjemná debata. „Demokraté mají bojovat o všechny dostupné duše,“ apeluje Gabriel. Proto je prý vláda připravena vynaložit více než dvě miliardy eur pro obce, aby byl příchod migrantů co nejklidnější a umožnil městům vyhnout se vybudování ghett či jinak sociálně vyloučených lokalit. „Lidé se musí cítit bezpečně,“ píše Gabriel.

Podvratná naděje

Když čtete tento text a sledujete výroky německých politiků, nedostává se vám odpovědí na všechny otázky. Nikde nepadá: Víme, jak příchod utečenců zastavit. Přesto občan získá tolik potřebný dojem, že si jeho volení zástupci uvědomují vážnost situace a s klidem a rozhodností ho řeší. Navíc nikoho nevytlačují na okraj jenom proto, že má strach. Jediný, s kým se nejedná, jsou skuteční extremisté a neonacisté. Takovéto politiky dnes nemáme. Ani jednoho.

Přitom věcný a rozhodný lídr je potřeba jako sůl. Snad by i dokázal veřejnosti vysvětlit, že přijmout uprchlíky z Německa či Maďarska by se nám vyplatilo, protože by to pomohlo zemím, jejichž stabilita je pro nás stejně důležitá jako ta naše. A pokud nemáme odvahu přijmout uprchlíky, proč nepomůžeme aspoň finančně? Případně můžeme ještě výrazněji podpořit uprchlické tábory v Turecku nebo Libanonu. Jinými slovy v ohnisku konfliktu.

Lídr by také vycítil, že musí udělat něco pro to, aby se dále nepolarizovala nálada ve společnosti. Evropa se totiž nezmění kvůli příchodu uprchlíků, ale změní se v reakci na jejich příchod. Vidíme to i u nás, kde už jen záběry utečenců z Makedonie či Řecka v nás vyvolávají větší agresivitu, vulgaritu a nesmlouvavost. Pokud tuto naši stránku začneme přiživovat a necháme ji růst, může se lehce stát, že uprchlíci budou náš nejmenší problém.

Nepochybně si teď hodně lidí uvědomuje, že tohle je ideální čas naskočit na koně populismu, který je může v politice dovézt velmi daleko. Skvěle to napsal novinář Bernd Ulrich v týdeníku Die Zeit: „Těžko říct, zda negativismus a hrozby, pesimismus a mizantropie již získaly převahu. Jedno je však jisté: pocity temna se tak rozšířily, že se samy staly vládnoucí mocí, proti které se musí obrátit podvratná moc naděje.“

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2254

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte