Petr Holoubek
Petr Holoubek

Většinou budík posouvám nejméně třikrát, ale dnes jsem vzhůru a na nohou už půl hodiny před prvním zazvoněním – o půl sedmé. Sprchuji se a při tom si v hlavě procházím dnešní rozvrh. Čeká mě první služební cesta v životě, do francouzského Grenoblu. Za týden mi bude dvacet tři let a nedávno jsem začal pracovat pro korporátní firmu ve vojenském průmyslu. Před odletem ale musím ještě něco zařídit.

Leštím si boty, ujišťuji se, že mám vše, a z domu vyjíždím v osm hodin. O půl deváté se mám setkat s bývalou přítelkyní. Nevážil jsem si toho, co mám, a když jsem zjistil, že je mi s ní dobře, bylo pozdě. Prodlužuji tak řadu tisíce let staré mužské ješitnosti, o které se psaly tragédie už ve starém Římě.

Jedu dřív, abych stihl koupit květinu. Dorazím před kavárnu s malým předstihem a čekám. Deset minut, dvacet minut, třicet minut… Déšť bubnující na ulicích Vinohrad podtrhává atmosféru tohoto okamžiku a chybí již jen ozvučení od Hanse Zimmera.

Čekám u domovních dveří jako smutný mládenec s květinou, když okolo projde starší dáma. Prohlíží si mě a vřele povídá: „Mně už ji nikdo nepřinese!“ Ani nad tím nepřemýšlím a podám jí květinu se slovy: „Ta je ale pro vás.“

Potřebuji zapadnout do stereotypu byznysmena, a tak se podle toho snažím chovat. Přece jen mám oblek, tašku s notebookem a naleštěné boty. V jednu mě vyzvedne černý mercedes: „Pan X, firma Y?“ V tichosti jedeme na letiště. Asi vypadám, že přesně vím, co chci a za čím jdu, jediné, co mám ale v hlavě, je ona. Ironie života – někdo mě platí za všechny tyhle věci, a já myslím na lásku…

Je to jeden z těch momentů, kdy se ohlížíte a musíte přemýšlet, jak jste se sem vlastně dostali – nemám vysokou školu, poctivě piji a tím výčet mých kardinálních hříchů teprve začíná. Nejsem ničím výjimečný. Z poslední práce mě vyhodili na hodinu. Náhoda? Štěstí? A je to opravdu štěstí?

Rychle projdu letištěm k odletové bráně. Je tam fronta lidí. „Pan X, firma Y?“ odtáhne mě letuška k přednostnímu odbavení a usadí do byznys třídy. Krátký spánek mě naštěstí zbaví všech nepotřebných myšlenek. Přestupním letištěm procházím jako duch. Chvíli přemýšlím, jaké problémy asi řeší byznysmeni okolo mě. Všichni se ke mně chovají hezky a zahrnují mě všelijakými výhodami jen proto, že si myslí, že jsem někdo důležitý. Přitom já vůbec nevím, co tu dělám.

V cílovém letišti v Lyonu si vyzvedávám auto v půjčovně: „Pan X, firma Y? Gratulujeme, přidělili jsme vám úplně nový vůz.“ Jedu po dálnici směr Grenoble a přemýšlím, co asi zrovna dělá. A také, co bude dál a jak se s tím vším asi vyrovnám.

Přijíždím do hotelu v horském Grenoblu. Schůzky mám naplánované až zítra, dnes si ještě mohu odpočinout. Check-in proběhne hladce. „Pan X, firma Y?“ Předbíhám staršího recepčního a podávám mu vše dřív, než si o to řekne. Není to totiž tak dávno, kdy jsem dělal stejnou práci jako on.

Teď jsem ale byznysmen a musím být velice důležitý. Svoji roli hraji dobře.

Jdu do pokoje a věším si košile na ramínka. Leštím boty, zapnu notebook, zkontroluji e-maily a už je večer. Jdu se ještě podívat do baru. Chtěl bych si dát gin s tonikem, ale musím hrát podle pravidel. Dávám si tedy whisky. Zapomenout na ni mi však ani whisky nepomůže.

Okolo desáté se odebírám do sterilního pokoje luxusního hotelu. Charakter tu nahradily peníze. Uléhám do postele aspoň pro tři lidi a nedaří se mi usnout. Mám vše, co jsem vždycky chtěl. 

Autor je nepoučitelný romantik.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte