Jurský svět
Jurský svět • Autor: Universal Pictures

Obliba dinosaurů v populární kultuře se bere jako letitá samozřejmost, svým způsobem jde o podobné mysterium jako nehynoucí obliba koček na internetu. Přesto nejspíš nikdo nečekal, že se film Jurský svět stane během jediného víkendu nejúspěšnějším snímkem všech dob. Přes půl miliardy dolarů utržených celosvětově od čtvrteční premiéry do nedělního večera překonalo veškerá očekávání včetně prozíravých finančních analytiků studia Universal.

Ohromující nástup lze jistě vysvětlit i manažerskými postřehy. Premiéra se načasovala do chvíle, kdy tu nebyl jiný hit a neprobíhá ještě velká letní bitva blockbusterů. Podstatné rovněž je, že film je akční a dramatický, ale není v něm tolik otevřeného násilí, čili má přístupnost od třinácti let. Osvědčilo se navíc použití 3D formátu, který přinesl v Americe téměř polovinu tržeb. Kdyby byl film pouze 2D a na menších plátnech než v IMAXu, nikdy by se nedostal tak vysoko. 3D tedy pomohlo Jurskému světu, on naopak oživil lehce upadající zájem o 3D.

Nejzásadnějším faktorem se ovšem zdá být to, že film přímo navazuje na Jurský park, který byl v devadesátých letech pro děti a dospívající stejně klíčovou událostí jako v sedmdesátých letech Hvězdné války pro předchozí generaci. Dvaadvacet let po snímku Stevena Spielberga tak nynější rodiče, převážně třicátníci, mohou vzpomínat na své dětství a sblížit se se svými potomky: „Podívej, co se nám tehdy líbilo, bude se to líbit i tobě.“

Vyprávění i estetika se záměrně dost liší od toho, jak se točí trikové blockbustery dnes, ale čtvrtý díl překvapivě sklízí srovnatelně spokojené reakce od všech generací. U dětí je to možná hlavně tím, že v nich dinosauři stále budí sběratelskou a třídící vášeň, ale také vidinou, která je nové generaci blízká: že by podobný park mohl opravdu někdy vzniknout.

Orosený dekolt

Film výslovně počítá s onou mezerou od úvodního dobrodružství a několikrát se tu uplynulá doba zmiňuje. Na začátku tu vidíme sochu zakladatele původního parku, bělovousého Johna Hammonda, základní dějová linka o ztrátě dvou teenagerů v parku se v podstatě celá zopakuje, a na konci se zde objeví dokonce originální Tyrannosaurus rex (přestože by podle pravidel uvedených v jedničce musel zemřít). Jeden ze zaměstnanců nového parku dokonce nostalgicky nosí tričko s původním logem a jeho nadřízená řeší, nakolik je to nekorektní. Vždyť přece víme, že minule to skončilo katastrofou. Jenže na paradoxu, že selhání může být největší zárukou věhlasu, stojí síla značky Jurský park. Lidé jsou katastrofou přitahováni: chtějí vidět, jak se stroj na zábavu zadře a neškodné pozorování se promění v horor. Zkrátka se prolomí neprůhledná bariéra mezi námi a divokými zvířaty.

Diváci chtějí vidět, jak se stroj na zábavu zadře a promění v horor.

Tweetni to

K dosažení pocitu kontinuity byl snímek natočen na klasický 35mm a 65mm film, skladatel Michael Giacchino využil delší původní motivy Johna Williamse a série si ponechala také stejného vědeckého poradce Jacka Hornera. Doposud téměř neznámý režisér Colin Trevorrow se snaží imitovat i tehdejší způsob vyprávění Stevena Spielberga, který protentokrát zůstal na pozici producenta. Jurský svět je tak poněkud méně sofistikovaný než většina dnešních megahitů. Neznamená to, že je vyloženě hloupý či nesmyslný, jen publikum nezavaluje množstvím informací, střihů a paralelních dějových linií. Tempo a náročnost mnohem více odpovídá éře devadesátek, jež si libovala v nekomplikovanosti. Proto většina postav nemá hlubší zázemí a vystačí si s typizací – drsný, ale sympatický macho s koženou vestou či krásná, ale chladná kariéristka v bílém kostýmku.

První šarže byla určena Chrisu Prattovi, nové hollywoodské hvězdě, jejímž údělem bude hrát v plánovaných předělávkách starých hitů: Sedmi statečných, Knight Riderovi či Indianu Jonesovi. Druhá postava, již ztvárnila Bryce Dallas Howardová, se již stala terčem kritiky, že podporuje genderové stereotypy – žena, která si buduje kariéru, musí být nesnesitelná a bez mateřského citu není plnohodnotnou bytostí, zatímco u mužských hrdinů se cit a péče nepředpokládají. Po celý film jen nesmyslně utíká na vysokých podpatích a její největší klad spočívá v tom, že odhalí potem orosený dekolt.

Stvoření z ničeho

Někde tady se Jurský svět stává obětí toho, že jeho mentalita vychází z mnohem bezstarostnějších a nekorektnějších časů. Když dnes dostává obří vodní mosasaurus ke krmení žraloka bílého, vzbudí to i jistý odpor, neboť žralok je ohrožený druh. Ostatně celá zápletka, že kluci bez rodičů můžou jezdit v parku v průhledné kouli a caparti osedlávají malé triceratopsy jako poníky, stojí proti dnešní opatrnosti vůči dětem. V něčem se nám už raná devadesátá léta vskutku vzdálila.

Zmizel i prvotní pocit úžasu. Nikdy se již nevrátí tehdejší šok, že se na plátně procházejí dávno vyhynulí tvorové a člověk na základě dosavadních zkušeností není schopen srovnat se s tím, jak je to možné. Mediální teoretik Lev Manovich tehdy k Jurskému parku napsal, že skončila doba kina-oka a nastoupila éra kina-štětce. Film se vzdálil své fotografické podstatě zachycování věcí skrze odraz světla v čočce kamery, což je analogické práci lidského oka při vnímání reálného světa, a přiblížil se víc malování či literatuře, tedy čistému aktu imaginativní tvorby a „stvoření z ničeho“.

Do roku 1993 byly počítačové obrazy brány jako něčím nedokonalé, zcizující a abstraktnější. Za vrchol možností se pokládalo udělat pevný tvar z tekuté hmoty – jako v případě vodních chapadel ve filmu Propast nebo metamorfujícího kyborga v Terminátorovi 2. Do Jurského parku digitální obraz nikdy nepůsobil tak realisticky a živě, byl naopak určen pro reprezentaci nereálného. Ale najednou už dinosaury nehrály živé, opticky zvětšované ještěrky, ani lidé v latexových oblecích, byli tu s námi jako živoucí tvorové. Je pravda, že část akce obstaraly animatronické loutky, ale hranice byla nenávratně překročena.

Některé kritiky to vedlo k domněnce, že filmy slábnou po stránce vyprávění a slouží hlavně k předvádění atrakcí, čímž se kinematografie vrací do jakéhosi primitivního pouťového stadia ze svých „němých“ počátků. Podrobnější analýzy však prozrazují, že Spielberg nikdy vyprávění neoslabil a úplně nerozvolnil, pouze nám poskytl krátké chvíle pro užaslé vydechnutí a fascinované pozorování. Film si nicméně udržel stále silné napětí a kompaktní tah.

Colin Trevorrow měl úkol těžší, snad i proto k přilákání pozornosti publika používá samoúčelnější cesty. Dinosaurů je více, mnohem častěji tu umírají zvířata i lidé; a například rozfázované zabití mladé opatrovnice Zary vyvolává debaty, proč musela vprostřed filmu zemřít tak spektakulárně? Aby uspokojila skrytou touhu dětských hrdinů zbavit se otravného dohledu, nebo aby byla pouhou návnadou a upomínkou toho, jací tvorové se objeví ještě ve finále? Víme jen, že Spielbergův styl to není.

Touha po zisku

Pokroky v digitálních tricích překvapivě nekorespondují s tím, kam se dostala současná věda v poznání dinosaurů. Autor knižní předlohy, před šesti lety zemřelý Michael Crichton, nezaznamenal objevy, že dinosauři mohli být barevnější a mít peří – a všechny dosud existující „jurské filmy“ (dvojka a trojka jsou z let 1997 a 2001) se u toho zastavily. Vědci jim ostatně vyčítají i název, správnější by byl „mezozoický park“. Obrana tvůrců je však jednoznačná: dinosauři jsou nerealističtí, protože se nejedná o dokument, ale o sci-fi, kde byli vyhynulí tvorové vypěstováni uměle a jejich genetické informace upravovány a doplňovány vzorky DNA dnešních zvířat.

Ostatně, na tom stojí ústřední zápletka s novým dinosaurem nazvaným Indominus rex, jenž má v sobě kusy chameleona a sépie, takže se dokáže barevně maskovat či ovládáním tělesné teploty unikat senzorům. Investoři parku chtějí výslovně něco, co bude strašidelnější a zubatější, aby to přilákalo více diváků. Trevorrow to sám popisuje jako „symbol konzumeristického a korporátního excesu“ a „ztělesnění nejhorších tendencí moderního lidstva“. Podle něj film vypráví „o naší lakotě a touze po zisku“.

To může znít od autora plánovaného komerčního hitu absurdně, zvlášť když výroky otiskl server International Business Times. Jenomže žijeme v časech, kdy je kritika zábavy a kapitalismu skrze komerční zábavu běžná věc. Přijměme tedy, že Jurský svět je atrakcí, o níž sám vypráví.

Atrakcí, která se příliš neliší od zábavních parků, jaké mají filmová studia Disney nebo koneckonců i Universal. Všichni chtějí přilákat co nejvíce lidí a slibují bezpečné vzrušení, ale návštěvníci si v hloubi duše zároveň přejí, aby nad řádem zvítězil chaos a stalo se něco výjimečného. V „jurských filmech“ se tak ukrývá zacyklené podprahové poselství, že západní bohatý svět chápeme jako zábavní park. Chceme v něm být i s vědomím, že je na něm mnohé špatně, stojí i na perverzních principech a budeme za svou zpupnost potrestáni přírodou. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte