Kultura Knihy

Zpátky ve hře

Michal Viewegh se po nemoci vrací s povídkovým souborem a známým hrdinou

Michal Viewegh: Zpátky ve hře
Michal Viewegh: Zpátky ve hře • Autor: Druhé město

Po dlouhé pauze vynucené vážnými zdravotními problémy se bestsellerista Michal Viewegh pokouší vrátit do světa literatury. Jeho nový povídkový soubor nese víceznačný titul Zpátky ve hře, a nabízí se tedy otázka, o jakou hru se jedná. A jaká je v této souvislosti jeho nejnovější kniha.

Reklama
Reklama

Ona „blízkost konce“ samozřejmě vytváří očekávání, že se po takovém hraničním zážitku spisovatelova tvorba promění. Už proto, že nemoc byla námětem mnoha rozhovorů s autorem, který se vskutku potýká se zdravotními, lidskými i rodinnými problémy. Ale právě tady se také ukazuje, že za Vieweghovým úspěchem stojí kromě nadání a tvrdé práce rovněž účinná literárně-marketingová strategie.

I když se stárnutí i dotek smrti do nové knihy promítly, je jich pouze tolik, aby čtenáře navnadily. Přitom se ale ukazuje, že drobné prózy mohou Vieweghovi sedět více než poněkud sterilní tituly posledních let jako Román pro muže nebo deníky à la Další báječný rok.

Pestré a vděčné

Třináct drobných próz je založeno na principu klasické povídky s výraznou pointou, často naznačenou v názvu (Jedinej opravdovej mimoň či Vymrdanej pámbíčkář). Většina je psána er-formou a zpravidla nevíme víc než postava, takže zůstává prostor pro možné překvapení. To ovšem funguje pouze tam, kde se pointy neopakují, což je problém některých textů. Tematicky Viewegh navazuje na předchozí prózy a ve většině povídek se vrací ke svému hrdinovi Oskarovi, jehož známe už z poloviny devadesátých let a který pravidelně prochází autorovým dílem.

I když je pro svět Vieweghových próz typické zasazení do víceméně reálných kulis, tentokrát se objevují také fantaskní motivy jako zmenšování hlavní postavy nebo motiv dvojnictví. Nejvíce ovšem ze souboru vybočuje půvabná hříčka Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí, kde je vypravěčkou švédská turistka trávící bizarní dovolenou v Dubrovníku. Ostatně Viewegh dobře ovládá takové množství literárních postupů, aby mohl psát knihy formálně pestré, a přitom čtenářsky vděčné.

Podstatné je nepřetěžovat a  stejně je tomu tentokrát. Ke zdání oné lehkosti – neboť není pochyb o úsilí, jež tato kniha stála – opět přispívá také ironie. Ke svým hrdinům se autor nechová bezohledně, ale neváhá zlehčovat situace, ve kterých se ocitají. „Takže to poslední, co na tomto světě zažije, budou prdy. Jak symbolické! Na smrt ho vyprovodí pach jeho podrážděných útrob,“ říká Oskar v povídce, jež dává název souboru. Nepřekvapí pak, že vedlejším produktem lehkosti je jistá míra povrchnosti, jež bývá autorovi pravidelně vyčítána – a Vieweghem stejně pravidelně odmítána.

Trojjedinost

Nicméně čtivost sama netvoří jádro úspěchu. Mnohem podstatnějším prvkem hry se čtenářem je zdánlivé narušení hranice vypravěč (popř. postava) / obchodní značka / autor. Jednou z Vieweghových podob je skutečná osoba, občan Michal Viewegh, jehož soukromí je do značné míry střeženo před publicitou. Druhou je značka Michal Viewegh, celebrita, úspěšný spisovatel, který na sebe leccos prozradí v rozhovorech a často se zmiňuje o jisté autobiografičnosti svých děl, ale též občasný skandalista, postava ze světa bulvárních časopisů.

Značka Viewegh/Oskar zůstává ideálním produktem.

Tweetni to

Pohybujeme se na hranici fikce a skutečnosti, v umělém a tekutém světě úspěchu a bohatství, v němž jsou fakta ze života celebrit míchána do přitažlivé směsi. Zde je pak doma třetí Vieweghovo vtělení a jeho alter ego – zmíněný Oskar. Autobiografických rysů je v něm dost na to, aby vyvolaly zvědavost čtenáře společenských rubrik, ale dost málo na to, abychom netušili, že Oskar žije ve světě fikce. Právě v tom, že si nikdy nejsme jisti, zda se zároveň s fabulí nedozvídáme pikanterie z autorova života, spočívá hlavní trik. Zejména jsou-li oněmi pikanteriemi sex, nevěra a večírky.

A výjimku netvoří ani nová sbírka. Oskar, tu architekt, tu spisovatel, se zde potýká s manželskou krizí, s nemocí a ztrátou paměti, tedy s tím, s čím bojuje sám autor. Kromě posledního motivu, jenž patří k nejvýraznějším autobiografickým prvkům, ale nejde o nic nového. Partnerské soužití, ale i stárnutí, onemocnění či hořkost, to všechno je součástí jeho posledních textů – a dlužno říci, že tato témata jeho tvorbě prospívají. Nestává se z ní sice zásadní výpověď o světě, ale přinášejí aspoň náznak hloubky.

Pouhá náhražka

Bohužel opět nechybějí ani bulvarizující tendence. Jestliže v povídce Jedinej opravdovej mimoň má dojít postava Oskara prozření, dokonce se nad svým zpackaným životem rozpláče, což není v tomto souboru ojedinělé, působí prostředí luxusního večírku, kdy je protagonista konfrontován s nevěrou své bývalé manželky, dokonale uměle. Autor se nevyhnul ani svému tradičnímu klišé, vyjmenovávání atributů bohatství: nové volvo, restaurace v nejvyšším patře mrakodrapu City Tower, cabernet sauvignon z Napa Valley, saténové pyžamo. Ne že by neexistovala saténová pyžama a kvalitní víno, ale jejich opakováním se z nich stává vyprázdněný symbol.

Je škoda, že Vieweghův pohled  do značné míry okupoval prostor pro psaní o příslušnících vyšší střední třídy a její zobrazení téměř typizoval. Přitom existují autoři a díla, kteří jeho neproblematický pohled korigují: v některých textech Emil Hakl, ve filmu Robert Sedláček a jeho snímek Rodina je základ státu. Značka Viewegh/Oskar občas zapochybuje, občas škobrtne, ale zůstává ideálním produktem pro čtenáře středního věku, kteří touží právě po tom, aby jim číšník tiše servíroval hovězí líčka v nejvyšším patře mrakodrapu; občasné pády jsou jen kořením.

Je to bezesporu úspěšná hra, komerční úspěch na sebe podle žebříčků nenechá ani tady dlouho čekat. Představuje však také nebezpečí – totiž že se sám autor rozpustí v mediálních obsazích. Viewegh do ní vstoupil dobrovolně, ale ona se již odehrává nezávisle na vůli jejích aktérů, pokud ne rovnou proti ní. O tom se nicméně v jeho románech ani povídkách nedočteme. Leccos je naznačeno v denících, ty ovšem vyznívají spíš ufňukaně a ukřivděně. Viewegh se zkrátka dostal do situace, že psát a být čten jinak by představovalo radikální proměnu poetiky. Té ovšem – zdá se – Oskar/Viewegh prozatím není schopen.

Autor je kulturní publicista.

Michal Viewegh: Zpátky ve hře
Druhé město,222 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte