Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Nymfoman dokonalosti

Lars von Trier říká o sexu upřímné věci ve stylizovaném hávu

Tak trochu jiná vzpoura proti světu.
Tak trochu jiná vzpoura proti světu. • Autor: Profimedia.cz

Není těžké vytvořit soupisku námitek, které lze vznést vůči čtyřhodinovému dvoudílnému filmu Nymfomanka. Pokud neskončíme pohoršeně u toho, že novinka Larse von Triera je oplzlá, bude většina nesouhlasu či rozpaků vycházet právě z toho, že dílo působí na první, ale třeba i zkoumavější pohled nesoudržně. Von Trier pracuje s tolika kontrasty, až se zdá, že je zkrátka nemůže ukočírovat, nebo mu aspoň trvá příliš dlouho, než se všechny složí dohromady.

Předně se zdálo (a von Trier na tom usilovně pracoval), že Nymfomanka bude jakési umělecké porno, jež nám přinese spoustu vzrušení a potom nějakou formu orgasmu. Ve skutečnosti sledujeme hlavně filozofickou disputaci o morálce, která je chvílemi zábavná, ale především nás neustále usvědčuje ze zbytků našeho pokrytectví – ať už se definujeme jako konzervativci či liberálové.

Součástí von Trierovy vypravěčské strategie však není jen probrat téma sebezničující sexuality a posunout hranice zobrazování v hraných kinofilmech, kdy dojde na dlouhou přehlídku ochablých i ztopořených mužských přirození a různě rozevřených vagin. Celou dobu jsme vyzýváni, abychom se ptali, jestli vypravěč, přesněji různí vypravěči svou roli zvládají.

Dánský provokatér po nás v zásadě chce, abychom si přímo v reálném čase odpovídali, zda je vskutku tím velkým filmařem, jemuž je vše povoleno. Míra naschválu a svévole dosahuje v Nymfomance opravdu vysoké úrovně – což část publika přijme jako osvěžující hru a část bude zákonitě otrávená. A to se zatím v kinech hraje jen cenzurovaná sestříhaná verze. Ta delší, pětapůlhodinová, v níž bude víc mokvajících pohlavních orgánů, se chystá až na letošní festival v Berlíně.

Právo na pornografii

Starší muž jménem Seligman (Stellan Skarsgård) najde na ulici zbitou ženu, jež si říká Joe (Charlotte Gainsbourgová), vezme ji domů, převlékne do pyžama, uvaří jí čaj s mlékem a nechá ji vyprávět svůj životní příběh. Zatímco ona se mu během jedné noci snaží vylíčit jako vzor vší zkaženosti, on s přehledem vzdělance namítá, že na tom není nic tak zvláštního, a uvádí její osudy do kontextu historie, umění, náboženství či medicíny.

Od počátku cítíme silné napětí mezi tím, že film je střídavě (a chvílemi i současně) realistický až naturalistický v odhalování anatomických detailů a smyslové vášně, a zároveň nesmírně stylizovaný, dokonce až divadelní, s vytříbeným literárním jazykem, navíc bez větší pozornosti k dobovému a místnímu ukotvení. Jen přibližně můžeme odhadovat, že se vracíme do sedmdesátých a osmdesátých let a nalézáme se kdesi v Anglii.

Vypráví se tu o nespoutanosti pudů – ale přitom ve velmi sevřené formě členěné do kapitol se symbolickými názvy. Vyhroceně tu proti sobě stojí do sebe ponořený pohled nymfomanky a zdánlivě nezúčastněný pohled asexuála, jenž se zdá být zcela nad věcí a bez předsudků.

Série kontrastů se rozvíjí i na mnohem vyšší úrovni – jednak mezi oběma díly snímku a jednak mezi dvěma skupinami filmů ve von Trierově tvorbě. Rozdělení na dva díly mělo bezpochyby také komerční důvod, ale bez toho bychom možná hůře postřehli, že první půlka je spíše komediální (respektive vzbuzuje lehké pobavení) a druhá spíše dramatická (a přenáší na nás chmury). Jedna vypovídá o hypersenzitivitě, druhá o ztrátě schopnosti vzrušení.

V první části je hlavní hrdinka mladá, svým způsobem nevinná, a přestože pociťuje silný chtíč, tolik si sex neužívá, zatímco v druhé části vystupuje protřelá, životem a devítiocasou kočkou omlácená žena, která objevuje novou cestu k dosažení orgasmu. Není také náhodou, že se tu mluví o dvou druzích církve: „východní“ pravoslavné, jež spíše oslavuje život a potěšení z něj, a „západní“ katolické, která mluví spíše o utrpení a zatracení. Nymfomanka Joe se zdá být opakem vší křesťanské morálky, přitom si však v sobě uchovává tradiční pojetí hříchu – a zažívá i spirituální vidění (samozřejmě svatokrádežné).

Pokud postoupíme ještě o úroveň výše, uvidíme, že po spíše příznivě přijaté trilogii „zlatého srdce“ (Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách), kde byly hlavní postavy pasivní a konce melodramaticky plačtivé, von Trier přichází s mnohem kontroverzněji přijímanou „trilogií deprese“ (Antikrist, Melancholie, Nymfomanka), kde ženské postavy přestávají být trpitelkami. Zažívají sice stadia naprostého zhroucení, ovšem nakonec předvedou vzpouru proti světu.

Namísto masochismu nastupuje jistá forma sadismu, útočné reakce proti útlaku. V ní již ženy přestávají lpět na lásce k jednomu člověku a dovedou naplno uvolnit svou touhu. Nymfomanka pak mimo jiné slouží jako dílo, které stvrzuje právo žen nejen nebýt obtěžovány nebo k někomu připoutány, ale také právo na pornografii, v níž si samy určí svou pozici a roli. I kdyby byla podřízená, bude zvolená dobrovolně.

Ve stálém napětí

S tím souvisí zvláštní von Trierovo pojetí romantiky. Ta se dotýká pouze přírody a jejího smyslového vnímání, proto je tu tolik překrásně nasnímaných osamělých procházek mezi stromy, ale už ne lidských vztahů – u nich ústy postav nechává autor odsuzovat naši sentimentalitu. Pomocí dialogů, jež spolu Seligman a Joe vedou, se nicméně vyjadřuje i k mnohem obecnějšímu problému politické korektnosti.

Nepřekvapí, že se coby anarchistický umělec staví na stranu těch, kdo si přejí používat „špatná slova“, když se „myslí dobře“, nebo že odmítá lékařské terapie a raději volí cestu, v níž se osvobození od společenských konvencí víceméně rovná sebedestrukci. Von Trier však neváhá dokonce prostřednictvím polovičního Žida Seligmana prohlásit, že máme právo být antisionisté, aniž bychom byli házeni do škatulky antisemitů. Tím tak trochu navazuje na skandál v Cannes, kde zvláštním způsobem obhajoval Hitlera.

Spokojit se s tím, že vidíme výplod šílence, který nemá smysl brát vážně, je příliš pohodlné.

Tweetni to

Jak se tedy v té hromadě významů vyznat? Můžeme setrvat jen u toho, že nás jednotlivé kontrasty zanechají ve stálém napětí a nejistotě. Druhou možností je přistoupit na to, že se všechny použité kontrastní styly zobrazení slévají do jakéhosi barokního či románového mnohohlasu. Stejně jako Joe mluví o tom, že všichni muži, s nimiž měla sex, tvoří jednoho ideálního milence, a stejně jako Seligman tvrdí, že jistá posloupnost čísel tvoří „zlatý řez“ a základ umění, tak právě Nymfomanka se všemi svými protiklady a přesně vyčíslenými kapitolami může vytvářet zvláštní souzvuk, zobrazovat model složitosti světa.

Možná se však nad tímto modelem klene ještě hlavní vtip a otázka. Můžeme von Trierovi věřit, že je takový mistr, že má vše dokonale pod kontrolou? Nestává se i on „sebezničující“ obětí vlastní sofistikovanosti a nemá v celé megastavbě nějaké slabiny? Ve chvílích, kdy Seligman zpochybňuje věrohodnost Joeiných příhod, a kdy naopak Joe označí nějakou Seligmanovu intelektuální odbočku za slabší, se zračí také jistá von Trierova sebereflexe, jíž automaticky rozesměje celý sál. Explicitně se tu říká: Užijete si příběh víc, když mu budete věřit, nebo ne? A neměli byste se na celé téma před koncem podívat ještě z trochu jiného úhlu pohledu?

Diváci mají samozřejmě právo pochybovat, zda je to od von Triera výzva k větší pozornosti k mediálním sdělením a lekce, jak nepodléhat iluzivnímu umění, nebo jen alibismus a neochota přiznat, že neví, jak film zakončit. Ale spokojit se s tím, že vidíme samoúčelný výplod šílence, který nemá smysl brát vážně, je z naší strany příliš pohodlné.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte