Když padají andělé

„Dýchejte, D’Ardello, příteli, vdechujte tu bezvýznamnost, která nás obklopuje a která je klíčem k moudrosti, klíčem k dobré náladě…“ Do té rady lze přibližně shrnout poselství posledního románu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti. Dobrou náladou se přitom nemíní obyčejná veselost, ale Hegelova unendliche Wohlgemutheit, která dovoluje hledět na hloupost lidského počínání se smíchem, ovšem bez příměsi osobního výsměchu či shovívavosti.  Čtenář Kunderových knih se tu nachází v dobře známém univerzu, mezi myšlenkami, k nimž se autor celý život vracel. Jen sex chybí a to je opravdu nové.  Jako by touhu nahradila jakási až dětská zvídavost o těch nejzákladnějších věcech. Téma sexu se proměňuje v téma početí a mateřství, středem člověka je pupík a matka je něco mezi andělem a vražedkyní…